IV. ÚS 4037/19: Subsidiarita ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí o námitce podjatosti

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 17. 12. 2019 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 21 Nd 365/2019-243 z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud o námitce podjatosti, kterou stěžovatel vznesl proti soudcům senátu 6 Cmo Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jimiž jsou S. B., M. U., F. Š., V. R. a G. B., tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u vrchního soudu pod sp. zn. Nco 59/2019. V ní měli tito soudci podle rozvrhu práce rozhodovat na základě stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti o tom, zda jsou vyloučeni soudci Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 21 Co 63, 149/2019. Pod touto spisovou značkou je před městským soudem vedeno řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2018 č. j. 42 C 50/2017-139, kterým bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí.

Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny předpoklady podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takto vyjádřená subsidiarita ústavní stížnosti se po stránce materiální projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Rozhodnutí nadřízeného soudu podle § 16 odst. 1 občanského soudního řádu o tom, že není dán důvod vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 občanského soudního řádu, obecně nebrání tomu, aby byla námitka podjatosti vznesena i v dalších fázích řízení, jakož i v řízeních o opravných prostředcích. Předmětem rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti se proto posouzení této námitky může stát teprve poté, co bude řízení ve věci samé skončeno, nebo kdy bude rozhodnuto o takovémto opravném prostředku (např. usnesení ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17 nebo usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2946/19).

Tento závěr, jakož i z něj vyplývající následek spočívající v nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba vztáhnout i na případy, kdy je - jak je tomu ve věci stěžovatele - ústavní stížností napadeno usnesení o tom, že soudci nadřízeného soudu, kteří mají rozhodnout o vyloučení soudců rozhodujících v řízení o odvolání proti rozsudku ve věci samé, nejsou z projednání a rozhodnutí této věci vyloučeni. I kdyby totiž o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti soudců odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci nadřízeného soudu, tato skutečnost by v případě nevyhovění této námitce sama o sobě neznamenala, že výsledek odvolacího řízení neobstojí z hlediska záruk spravedlivého procesu. Otázka, zda o odvolání nerozhodovali vyloučení soudci, by mohla být znovu posouzena v případném řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. V tuto chvíli by tak byl případný zásah Ústavního soudu do zatím neskončeného řízení předčasný.

Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou.

Pro úplnost se dodává, že usnesením ze dne 14. 1. 2020 č. j. IV. ÚS 4037/19-53 bylo o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti rozhodnuto tak, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednání a rozhodování této věci.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podal dne 31. 12. 2019 námitku podjatosti proti P. R. jako členu - soudci zpravodaji IV. senátu rozhodujícího o jeho ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 4037/19 a směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (č. j. 21 Nd 365/2019-243), kterým bylo rozhodnuto o námitkách podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, uplatněných v jeho majetkovém sporu s Českou republikou - Ministerstvem financí. Stěžovatel svou námitku odůvodnil tvrzením, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí uzavřela v roce 2011 dvě smlouvy o poskytování právní pomoci s advokátní kanceláří Rychetský, Hlaváček, Krampera a partneři, kterou Pavel Rychetský spoluzaložil v roce 1992, která nese jeho jméno a v níž má údajně vliv, pročež není možné, aby soudil věc, ve které je takto spojen s účastníkem řízení na protistraně.

2. Přípisem ze dne 7. 1. 2020 oznámil Pavel Rychetský předsedovi III. senátu, že má od roku 1998, tedy již po dobu 22 let, pozastaveno členství v České advokátní komoře a ačkoliv se subjektivně necítí být podjatý, nelze vyloučit, že s ohledem na to, že uvedená advokátní kancelář stále nese ve svém názvu i jeho příjmení, mohou být naplněny podmínky pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

5. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

6. Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, který stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na soudce Ústavního soudu jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

7. Za nastíněných podmínek není možné u soudce Ústavního soudu předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, které existovaly před výkonem jeho funkce. Samotná existence takového vztahu v minulosti není proto bez dalšího způsobilá založit u osoby soudce podjatost. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že jde o osobnost schopnou oddělit svůj předchozí profesní život od nynější činnosti rozhodovací. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Takový vztah Pavla Rychetského však uzavřením smluv o poskytování právní pomoci jmenovanou advokátní kanceláří protistraně stěžovatele z roku 2011 dán nebyl.

8. Na základě výše uvedeného proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2020 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 4037/19.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu