Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 č. j. 28 Cm 137/2007-267 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Městský soud v Praze nepřipustil změnu žaloby, podle které požadovala na žalované obchodní společnosti Globus ČR., k. s., zaplacení částky 913 591,81 Kč s příslušenstvím.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka žalovala o zaplacení částky 787 049,88 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v době od 1. 8. 2006 do 31. 10. 2006. V březnu 2008 soud řízení přerušil a vyčkal na výsledky (jiných) řízení, v nichž byly řešeny otázky významné pro rozhodnutí v dané věci (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka následně v podání z května 2012 argumentovala vydáním bezdůvodného obohacení a užitku z bezdůvodného obohacení, jejichž výpočet odvodila ze souhrnu všech plnění vybraných žalovaným od stěžovatelky na základě dohod o nákupních podmínkách; podle soudu šlo o zcela odlišná skutková tvrzení. Podání, upřesněné na jednání v červnu 2012, Městský soud v Praze posoudil jako návrh na změnu žaloby, kterou nepřipustil (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), neboť měl za to, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v průběhu řízení poukazovala jak na existenci škody, tak i bezdůvodné obohacení. Namítla, že do září 2012 soud I. stupně žádné důkazy neprováděl a skutkový stav nehodnotil, takže dosavadní řízení nevykazovalo ve vztahu k jeho procesním úkonům žádné výsledky. Nepřipuštění změny žaloby stěžovatelka vnímala jako porušení práva disponovat se sporem a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 je označila za překvapivé rozhodnutí, a to i s ohledem na absenci vhodného poučení ze strany soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o změně žaloby, předpokládající samostatnou úvahu obecného soudu na základě konkrétních okolností případu, zásadně nepřezkoumává, pokud aplikace podústavního práva není svévolná či její interpretace není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález IV.ÚS 157/02, publ. in Sb. n. u., sv. 28, str. 347 (351), ve kteréžto věci obecný soud rozhodl o nepřipuštění změny až za dobu delší než dva roky]. V projednávaném případě dal Městský soud v Praze najevo, že bude vycházet z rozhodnutí vydaných v řízeních, jejichž předmětem byl spor téměř totožný, a v nichž byla řešena otázka významná pro jeho rozhodnutí v tomto řízení. Pokud dospěl k závěru, že dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, nelze jeho úvahu a z ní vyplývající závěr označit za excesivní, vybočující z rámce výkladu a užití ustanovení § 95 odst. 2 a § 135 odst. 2 o. s. ř. způsobem, který by mohl založit důvod k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. O změnu žaloby jde, změní-li žalobce žalobní návrh (buď se domáhá na základě stejného skutkového základu něčeho jiného než v původní žalobě, nebo změní i skutková tvrzení a domáhá se něčeho jiného), požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě (rozšíření žaloby), a rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby je navíc rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby až na zcela výjimečné případy tedy nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1129/07 ze dne 19. 2. 2009, N 31/52 SbNU 299 (str. 303), usnesení sp. zn. IV. ÚS 739/06 ze dne 24. 9. 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1109/09 ze dne 28. 7. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1328/11 ze dne 1. 6. 2011 či usnesení sp. zn. II.ÚS 4042/12 ze dne 22. 11. 2012 učiněné ve srovnatelné věci týkající se téže stěžovatelky]. Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (ze dne 6. 4. 2006, N 80/41 SbNU 59), kterým byl obecný soud zavázán povinností vhodně poučit žalobce i nad rámec obecné poučovací povinností soudu, nepovažoval Ústavní soud v projednávané věci za případný, resp. jeho závěry bez dalšího obecně aplikovatelné. V citovaném nálezu dal Ústavní soud výslovně najevo, že tak učinil s ohledem na mimořádný postup soudu, který byl povinen svým konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvořit objektivní právo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu