Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ICOM a.s., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4476/2007-2388 ze dne 31. května 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Ko 142/2006-1879 ze dne 22. února 2007 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 39 (10) K 18/2002-1522 ze dne 4. září 2006 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 (10) K 18/2012 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. 39 (10) K 18/2002-1522 ze dne 4. září 2006 zastavil řízení v rozsahu, v němž se prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky domáhali i věřitelé KRASIM, spol. s r.o. a BINAR, spol. s r.o. (výrok I.), k návrhu věřitelů Pivovaru ZUBR a.s., Mgr. Jiřího Zrůstka jako správce konkurzní podstaty úpadkyně INTERNATIONAL INVEST s.r.o. a JUDr. Miroslava Müllera jako správce konkurzní podstaty úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a.s. prohlásil na majetek stěžovatelky konkurz (výrok II.), správcem konkurzní podstaty jmenoval Mgr. M. C. (výrok III.), vyzval věřitele stěžovatelky k podávání přihlášek do 30 dnů ode dne prohlášení konkurzu (výrok IV.) a osobám, které mají závazky vůči stěžovatelce, uložil poskytnout plnění správci konkurzní podstaty (výrok V.). K odvolání stěžovatelky do výroků II. až V. usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 2 Ko 142/2006-1879 ze dne 22. února 2007 usnesení soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 4476/2007-2388 ze dne 31. května 2012 odmítl.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v záhlaví citované rozhodnutí soudu prvního stupně napadla ústavní stížností v celém rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích, avšak odvoláním jej napadla pouze ve výrocích II. až V. Protože tedy stran výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka nevyčerpala řádný opravný prostředek, je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Následně vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal výroky II. až V. rozhodnutí soudu prvního stupně a dále rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné rozhodly relevantními rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav a tato svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se dostatečně s relevantními námitkami stěžovatelky a jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. června 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu