Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti 1) M. N., 2) Mgr. V. C., 3) Mgr. V. Č., 4) A. J., všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 29 Cdo 2853/2016-345, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, č. j. 14 Cmo 3/2014-270, takto:
Výrok
.
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění
Vrchní soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 14 Cmo 3/2014-270, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2013, č. j. 33 Cm 46/2011-195, jímž byla vyslovena neplatnost usnesení přijatých na náhradní valné hromadě Photovoltaic systems a. s. (nyní Photovoltaic systems a. s. v likvidaci), konané dne 28. 1. 2011. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 29 Cdo 2853/2016-345, odmítl dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu. Proti usnesením odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 8. 2. 2017 a navrhují jejich zrušení. Namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřují v upření aktivní legitimace k podání dovolání, přestože zneplatněným usnesením bylo rozhodováno o jejich funkcích v orgánech společnosti. Co do merita věci brojí stěžovatelé proti tomu, že důvodem vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady bylo toliko pochybení při svolávání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Pro přezkum není sama o sobě zásadní věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal; přihlédl k povaze sporu, který vychází z interních vztahů v rámci obchodní korporace. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na ústavně konformní aplikaci § 56a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, podle něhož je zakázáno jakékoli jednání, jehož cílem je zneužívajícím způsobem znevýhodnit některého ze společníků. Dospěly k závěru, že valná hromada byla svolána v rozporu se zákonem - s účelem obejít většinového akcionáře, aby se o jejím konání nedozvěděl. Taková forma svolání valné hromady, jaká byla použita v projednávané věci, odporuje účelu a smyslu zákona bez ohledu na to, že formálně byla jeho litera dodržena. Obecné soudy se vypořádaly i s otázkou účastenství stěžovatelů v řízení. Vyšly z konstantní judikatury, která ve vztahu k vyslovení neplatnosti valné hromady staví na koncepci výhradní účasti navrhovatele a dané společnosti; účast jiných osob je vyloučena, byť by se týkalo i jejich práv v důsledku toho, že valnou hromadou bylo rozhodováno o jejich členství v orgánech společnosti. Odvolací soud byl ke stěžovatelům vstřícný a vzhledem ke specifickým okolnostem věci připustil jejich (další) vedlejší účastenství i přesto, že je nalézací soud do řízení vůbec vpouštět neměl. Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že ani postup podřízených soudů nic nemění na tom, že stěžovatelé jako vedlejší účastníci nemají aktivní procesní legitimaci k podání dovolání. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu