IV. ÚS 4077/17

Odůvodnění

Stěžovatel s odvoláním na čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1. čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013, kterým byl uznán vinným ze spáchání několika trestných činů. Dále navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl na základě odvolání poškozené rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 změněn pouze ve výroku o náhradě škody, přičemž odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 4 T 71/2014, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013 a stěžovateli byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a čtyř měsíců. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze v označené věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze přikázal rozhodnout o jeho odvolání podaném 11. 8. 2017 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a trestního řádu podat proti usnesení Městského soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání. Ač byl o této možnosti řádně poučen, dovolání nepodal, jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti. Pokud jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 4 T 71/2014, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel proti němu podal řádný opravný prostředek, tedy odvolání. Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez jeho předchozího rozhodování, nepřípustně by zasahoval do jeho činnosti. Ve vztahu k napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze tedy je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyužil všechny opravné prostředky, které mu trestní řád přiznává. Pokud jde o stěžovatelem tvrzený jiný zásah spočívající v postupu Městského soudu v Praze, v posuzované věci došlo k situaci, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013 nabyl právní moci dne 22. 5. 2014, kdy Městský soud v Praze svým napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 10 následně svým usnesením ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 1 T 165/2013 opravil zřejmou nesprávnost napadeného rozsudku stejného soudu ze dne 17. 3. 2014, když z bodu II. 2) tohoto rozsudku vypustil kvalifikaci přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel podal dne 11. 8. 2017 odvolání proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013. Přípisem ze dne 23. 10. 2017 následně předsedkyně senátu Městského soudu v Praze sdělila Obvodnímu soudu pro Prahu 10, že spis v předmětné trestní věci vrací bez vyřízení, neboť věc byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze již 22. 5. 2014 pravomocně skončena, a navíc že opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 nebylo doručeno všem oprávněným osobám. Ústavní soud potvrzuje, že uvedeným opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl podstatným způsobem dotčen výrok o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013, neboť došlo ke změně právní kvalifikace jednoho ze skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1722). Podle ustanovení § 133 trestního řádu proto stěžovateli začala běžet lhůta k podání nového odvolání, přičemž stěžovatel tuto možnost využil a odvolání podal. Jestliže však Městský soud v Praze o tomto odvolání doposud nerozhodl, jde o nečinnost, k jejíž nápravě primárně slouží postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Využití institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích přitom Ústavní soud považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud stěžovatel brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 246/06, II. ÚS 2401/13, II. ÚS 492/15 či I. ÚS 2269/15). Přestože stěžovatel uvádí, že dne 20. 2. 2017 podal Městskému soudu v Praze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, ani tato skutečnost nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti. Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že nestačí uplatnění opravného prostředku, ale za rozhodující je považováno až rozhodnutí o takovém prostředku (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 nebo např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 65/15). V daném případě stěžovatel podal příslušný návrh ve stejný den, kdy podal předmětnou ústavní stížnost. Je proto logické, že v ústavní stížnosti ani nemohl uvést, jakým způsobem byl tento jeho návrh vyřízen. V době podání ústavní stížnosti tedy uvedený prostředek nápravy fakticky nevyčerpal, neboť nevyčkal na to, jak o něm bude rozhodnuto.*) Za dané procesní situace nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ani ve vztahu k tvrzenému jinému zásahu spočívajícímu v postupu Městského soudu v Praze nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, podle jeho tvrzení porušených protiústavním zásahem Městského soudu v Praze, jak to vyžaduje § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2018

JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj

_________________________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2018

Odůvodnění

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud podáním došlým dne 5. 4. 2018, ve kterém vznesl svou připomínku k odůvodnění usnesení.

Ústavní soud zjistil, že při zpracování usnesení došlo k administrativní chybě, tj. k zaslání nesprávné, nikoliv definitivní verze rozhodnutí. Proto v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 o. s. ř. vydal toto opravné usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. května 2018

JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu