IV. ÚS 420/16

Odůvodnění

Ústavní stížností došlou dne 7. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo pro údajné formální nedostatky odmítnuto jeho dovolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že podání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání, jak vyžaduje § 241 odst. 2 o. s. ř; proto dovolání podle § 243f odst. 2 odmítl; tím se však měl podle stěžovatele dopustit porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 90 Ústavy České republiky, neboť dovolání podle stěžovatele všechny zákonem vyžadované náležitosti obsahovalo.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Jako škodu stěžovatel označil rozdíl mezi výší úroků z prodlení, které mu byly soudem uloženy zaplatit protistraně, a výší, které by dosáhly, nebýt nepřiměřené délky řízení.

Protože stěžovatel stížností napadl toliko rozhodnutí dovolacího soudu, se zabýval Ústavní soud pouze konformitou způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s dovoláním. Po posouzení ústavní stížnosti a jejích příloh však dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů: Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum učiněných právních závěrů. V projednávaném případě se stěžovatel v podstatě domáhá přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání odmítl pro nedostatek formálních náležitostí. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře důkladně vymezil, v jakých případech dovolání pro tyto nedostatky odmítnout lze, v jakých případech je odmítnutí odepřením přístupu k soudu, a tedy i porušením ústavně zaručených práv dovolatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13, IV. ÚS 266/14, III. ÚS 651/14, III. ÚS 1675/14, II. ÚS 152/16 či IV. ÚS 915/16, všechny dostupné z nalus.usoud.cz). V projednávaném případu Ústavní soud dospěl k závěru shodnému se závěrem soudu dovolacího, že v dovolání zjevně absentuje část, ve které by se stěžovatel, byť náznakem, pokoušel otázku přípustnosti vymezit. Ve stížnosti stěžovatel sice uvádí, že v dovolání dostatečně vymezil rozpory mezi názory soudu nalézacího, odvolacího a názorem stěžovatele, opomíná však skutečnost, že přípustnost dovolání je dána až v případě, kdy se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, nikoliv od právního názoru soudu nalézacího či názoru stěžovatele. Aby bylo možné považovat dovolání co do vymezení přípustnosti za náležité, stěžovatel by v něm musel poukázat buď na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, kterou se odvolací soud řídil, avšak dovolatel ji nepovažuje ve svém případě za použitelnou, nebo poukázat na to, že odvolací soud takto vyřešenou otázku vyhodnotil jinak. V dovolání však stěžovatel předestíral toliko rozpory s právními názory vlastními, nikoliv s řešením plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu. Způsob, jakým se vypořádal dovolací soud s dovoláním, proto Ústavní soud považuje za správný, pročež nelze hovořit ani o porušení ústavně zaručených práv. Odmítnutí dovolání předsedou senátu podle § 243f odst. 2 o. s. ř. je legitimním způsobem, jak s dovoláními, jimž chybí náležitosti, naložit; tento postup je ostatně vyčerpávajícím způsobem v textu napadeného usnesení odůvodněn. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel a Nejvyšší soud jej podle § 243b o. s. ř. k odstranění vad podání nevyzývá. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele; proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2016 Za správnost:

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Odůvodnění

I. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 420/16 vznesl stěžovatel Ing. A. C. podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2016 námitku podjatosti soudce JUDr. Jaromíra Jirsy. Uvedl, že ústavní stížností napadá sice rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci svého odškodnění, jež se týká řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 236/2012, avšak toto řízení navazovalo na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 109/2000 a týkalo se odškodnění za průtahy v tomto posledně uvedeném řízení. V rámci stížnosti stěžovatele na průtahy v tomto řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 byl předsedou tohoto soudu pověřen k vyřízení stížnosti právě JUDr. Jaromír Jirsa jako tehdejší místopředseda uvedeného soudu. Stěžovatel předpokládá, že o této stížnosti, která byl jím podána osobně ústně u předsedy soudu dne 23. 6. 2006, by měl existovat záznam a stížnostní spis. Za této situace považuje stěžovatel přinejmenším za nevhodné, aby soudce JUDr. Jaromír Jirsa ve věci ústavní stížnosti rozhodoval, a tím spíše ne jako soudce zpravodaj. II. Ke vzneseným námitkám se soudce JUDr. Jaromír Jirsa vyjádřil písemně dne 7. 3. 2016. Upozornil, že ze vznesené námitky nevyplývá, v čem konkrétně by měly spočívat okolnosti svědčící pro jeho vztah k věci, účastníkům, či jejich zástupcům. Uvedl, že jako místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 1 z pověření předsedy soudu vyřizoval desítky stížností na průtahy v řízení v intencích ustanovení § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., a že u tohoto soudu přestal působit již v roce 2007. To, že postupoval při vyřizování stížností tak, jak mu zákon ukládá, lze jen stěží považovat za jeho "vztah k věci", svědčící o jeho podjatosti. Prohlásil, že nemá žádný vztah k účastníkům (vedlejším účastníkům) řízení, jejich zástupcům a k věci samé.

III. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Třetí senát Ústavního soudu, který rozhoduje podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal ve věci sp. zn. IV. ÚS 420/16 žádné podmínky pro použití § 36 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Protože nejsou naplněny podmínky pro vyloučení soudce JUDr. Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování věci podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, že tento soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 420/16.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Josef Fiala v. r. předseda III. senátu