IV. ÚS 421/99

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti ze dne 27. srpna 1999, stěžovatel napadá pouze shora uvedený rozsudek, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 1998, sp. zn. 16 C 157/95, ačkoli na základě dovolání rozhodoval ve věci stěžovatele Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, dovolání zamítl. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva připouští. Je to tedy nepochybně výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které musí být v prvé řadě ústavní stížností napadeno. Smysl a funkce ústavní stížnosti spočívá v nápravě zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod, avšak k této nápravě nemůže dojít za situace, kdy by z řízení před Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Tento závěr vyslovil Ústavní soud již vícekrát (viz např. IV. ÚS 58/95 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., str.331, Praha 1997). Z uvedených důvodů, byť procesní povahy, je proto nutno ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 21. února 2000 JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu