IV. ÚS 4223/12

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), osobní svobody dle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i pro porušení článku 10 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 6/2008 zjistil Ústavní soud, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5514 byl společně s D. T. a L. J. shledán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz dle ustanovení § 140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu podvodu dle ustanovení 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (bod 1), společně s P. N., P. B. a V. Z. trestným činem padělání a pozměňování peněz dle ustanovení § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákona (bod 2) a dále trestným činem padělání a pozměňování peněz dle ustanovení § 140 odst. 1 trestního zákona (bod 4), za které a za sbíhající trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 201 písm. b), d) trestního zákona byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 6 To 56/2009-6121 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 4 i v celém výroku o trestu a nově rozhodl tak, že za trestné činy pod body 1 a 2 a za sbíhající trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 842/2011-II.-209 stěžovatelovo dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. K námitce nepřiměřeně přísného trestu uloženého vrchním soudem v době účinnosti trestního zákona v porovnání s trestem uloženým některým spoluodsouzeným za účinnosti nového trestního zákoníku uvedl, že soud se řídil platnou a účinnou právní úpravou, přičemž vzhledem k absenci zmírňujícího přechodného ustanovení v trestním zákoníku nedošlo z právně aplikačního hlediska k žádnému pochybení odvolacího soudu; Nejvyšší soud připustil, že stěžovatel může subjektivně považovat udělený trest za nespravedlivý, avšak řešení této jeho námitky shledal jen v možnosti prezidenta republiky udělit milost.

Stěžovatel trest jemu uložený vrchním soudem při veřejném zasedání dne 22. 10. 2009 považuje za nepřiměřeně přísný v porovnání s tresty uloženými některým spoluodsouzeným, jejichž obhájci se z tohoto zasedání omluvili, v důsledku čehož bylo o jejich trestech rozhodnuto až v roce 2010 za účinnosti nového trestního zákoníku, kterým byla trestní sazba pro trestný čin padělání a pozměňování peněz snížena, čímž zákonodárce avizoval menší společenskou škodlivost trestného činu. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal se skutečností, že v době jeho rozhodování o stěžovatelově trestu již byl platný, byť nikoli účinný, nový trestní zákoník, a dále s tím, že stěžovateli byl na rozdíl od ostatních odsouzených uložen vyšší trest za stejný trestný čin. Stěžovatel obecným soudům také vytýká, že se nedostatečně zabývaly jeho obhajobou, námitkami a důkazy, následkem čehož nesprávně zjistily skutkový stav věci a ten neprávně právně posoudily.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. Žádnou z výše uvedených zásad vrchní soud při ukládání trestu stěžovateli neporušil. Vrchní soud vzal v úvahu okolnosti páchané trestné činnosti, míru účasti stěžovatele na ní a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Stěžovateli se dostalo trestu ve výměře, jež byla pro něj při páchání trestné činnosti předvídatelná a očekávatelná, a tedy trestu spravedlivého. Skutečnost, že na stěžovatelovu věc nedopadlo beneficium použití pozdějšího příznivějšího zákona ve smyslu článku 40 odst. 6 Listiny, nečiní jemu uložený trest nepřiměřeným. Zásada aplikace zákona pro pachatele příznivějšího je standardně vykládána tak, že se vztahuje pouze na zákon účinný v době aplikace v konkrétní trestní věci a nikoli na zákon pouze platný, který účinnosti však dosud nenabyl a nemůže tak vyvolávat žádné právní následky. Jednorázové porušení tohoto pravidla ve prospěch stěžovatele by vytvořilo nerovnost v rozhodování ve vztahu ke všem ostatním osobám, které byly ve stejném období pro tentýž trestný čin odsouzeny. K blíže nerozvedené námitce nesprávných skutkových a právních závěrů Ústavní soud uvádí, že žádné zřejmé nesrovnalosti v nich neshledal. Z výše vyložených důvodů a s přihlédnutím k tomu, že nebyly shledány ani žádné jiné okolnosti nasvědčující protiústavnosti naříkaných rozhodnutí, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu