Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. T., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Renatou V. T., advokátkou, sídlem [adresa] proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. září 2018 č. j. 40 Co 267/2018-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem [adresa] Praha 1 a J. Š., jako vedlejších účastníků, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. 3. Okresní soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") v rámci exekučního řízení usnesením ze dne 24. 1. 2018 č. j. 29 EXE 2496/2014-127 zamítl návrh vedlejšího účastníka J. Š. (dále jen "vedlejší účastník - povinný") na zastavení exekuce. Usnesení okresního soudu není ústavní stížností napadeno. Oprávněným v tomto řízení byla obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice - oprávněná")
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuci vedenou u okresního soudu zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici - oprávněné povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II), uložil vedlejší účastnici - oprávněné povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi - povinnému náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III) a uložil vedlejší účastnici - oprávněné povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi - povinnému náklady odvolacího řízení (výrok IV). V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že příslušná rozhodčí smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a proto ani rozhodčí nález, od nějž se exekuční řízení odvíjí, nebyl vydán rozhodcem s odpovídající pravomocí. Proto krajský soud exekuční řízení zastavil. Dále v odůvodnění uvedl, že vzhledem k zastavení exekučního řízení přísluší soudnímu exekutorovi odměna podle § 11 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora").
5. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje pouze do výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadený výrok II usnesení krajského soudu porušuje jeho základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že v jeho případě došlo k porušení základního práva zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky a plynoucího z povinnosti soudů poskytovat ochranu právům. Dále namítá zásah do základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud postupoval v rozporu s kogentními ustanoveními zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Konkrétně namítá porušení § 3 odst. 1 a § 90 odst. 1 exekučního řádu, které zaručují úplatnost činnosti exekutora a stanoví složky této úplaty. Tato ustanovení - dle názoru stěžovatele - vyjadřují nezbytnost zajištění náhrady nákladů exekutora, přičemž její výše je dána vyhláškou o odměně a náhradách soudního exekutora.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že mu krajský soud odepřel příslušnou odměnu za exekuční činnost, a tím zcela popřel nosné principy exekučního práva. Při aplikaci podústavního práva pominul aplikaci § 11 odst. 3 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora a aplikoval § 11 odst. 2 této vyhlášky, čímž stěžovateli přiznal výrazně nižší odměnu, než mu má náležet. Tím dle názoru stěžovatele zasáhl do jeho základního práva vlastnit majetek.
9. Stěžovatelé dále uvádí, že krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení neuvedl, jaké důvody jej vedly k aplikaci § 11 odst. 2 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. Stěžovatel namítá, že tímto postupem krajský soud zasáhl do jeho základního práva na soudní ochranu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ve věci je nezbytné zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech soudního exekutora v částce, kterou lze chápat jako bagatelní (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1639/18 ze dne 8. 1. 2019 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto případech se jedná o částku, která s ohledem na svou výši není - sama o sobě - schopna představovat porušení základních práv a svobod. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále plyne, že skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, nelze bez dalšího považovat za protiústavní (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018). Zásah do základních práv a svobod stěžovatele by v takových případech mohla být vyvolána pouze extrémní svévolí, a nikoli jen nesprávnou interpretací či aplikací podústavního práva.
13. S ohledem na tyto skutečnosti posoudil Ústavní soud námitky stěžovatele a shledal, že v usnesení krajského soudu nelze nalézt prvky, které by představovaly extrémní svévoli, či se natolik vymykaly aplikaci podústavního práva, že by byly způsobilé zasáhnout jeho základní práva a svobody. Odůvodnění rozhodnutí - byť v části směřující k ústavní stížností napadenému výroku II nijak rozsáhlé - není extrémní svévolí, ani se nepříčí pravidlům logiky, ani jinak nesplňuje podmínky nezbytné pro zásah Ústavního soudu.
14. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v dané věci není patrný přesah do ústavněprávní roviny a není důvod odchýlit se od předchozích rozhodnutí o ústavních stížnostech stěžovatele ve srovnatelných věcech (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2801/18 ze dne 20. 11. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 3063/18 ze dne 23. 10. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3310/18 ze dne 19. 2. 2019, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 4155/18 ze dne 19. 2. 2019).
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu