Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti H.Z. a Ing. J.Z., zastoupených A.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, č.j. 30 Cdo 381/2001-71 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. 29 Co 222/99-47, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, č.j. 30 Cdo 381/2001-71, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání P.B. a M.B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. 29 Co 222/99-47, když bylo shledáno, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Posledně uvedeným rozsudkem krajský soud, ve věci vymezení bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., návrh žalobců, tj. stěžovatelů H.Z. a Ing. J.Z., a P.B. a M.B., pravomocně zamítl, stejně jako jejich návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelé navrhli současně zrušit i zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 1999, č.j. 29 Co 222/99-47. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost obsahuje argumenty, které stěžovatelé v podstatě již uvedli v řízení odvolacím i v řízení dovolacím. Jejich námitkami se odvolací soud zabýval a solidně se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud ČR proto nešel do merita věci a dovolání odmítl. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 10 C 1775/96, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl k názoru, že se jedná o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníky dovolacího řízení, a tudíž i subjekty legitimovanými k podání ústavní stížnosti, byli P. a M.B., tudíž nikoliv stěžovatelé. Pokud by Ústavní soud tento fakt i toleroval a vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelé byli účastníky řízení předchozího (tj. před soudem prvého a druhého stupně), musel by podání rovněž odmítnout, v tomto případě z důvodu nevyužití všech dostupných právních prostředků k ochraně jejich práv (tedy pro nepodání dovolání, pro které si vytvořili prostor). Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Nad rámec odmítnutí z formálních důvodů povařuje Ústavní soud za účelné uvést, že nesdílí názor stěžovatelů o způsobilosti rozhodnutí ve věci samé zasáhnout sféru jejich ústavních práv či svobod. Samotný fakt, že na určitý problém lze mít i jiný právní názor, resp. že takový názor je případně i možný a obhajitelný, ještě nezakládá neústavnost. Sjednocování judikatury ve věcech interpretace tzv. obyčejného práva není úkolem Ústavního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj