IV. ÚS 436/97

Odůvodnění

napadeného rozsudku, na které odkazuje. Z uvedených důvodů navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 1998 uvedl, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni, takže stěžovatelčin nárok nebyl v restitučním řízení prokázán. Protože podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci obec T. a Zemědělské družstvo T. se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Vedlejší účastník Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště v Pelhřimově, uvedl ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 1997, že podle jeho názoru podmínka tísně byla naplněna již faktem, že vlastník se nemohl svobodně rozhodnout, komu prodá svůj majetek. Z uvedených důvodů má proto za to, že stěžovatelčina práva byla porušena. Z obsahu spisu Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. Ž 2057/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u tohoto úřadu dne 28. 4. 1992 nárok na vydání, ve výroku napadeného rozhodnutí tohoto orgánu blíže označených, nemovitostí, a to nárok opřený o ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V předchozím správním řízení sice okresní pozemkový úřad konstatoval stav tísně na straně stěžovatelky, po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997 ve věci sp. zn. 10 Ca 92/97 rozhodl však již citovaným rozhodnutím tak, že stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí není. Z obsahu spisu 10 Ca 302/97 Krajského soudu v Českých Budějovicích je dále patrno, že o opravném prostředku stěžovatelky rozhodl tento soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že nebylo prokázáno naplnění podmínky tísně, kterážto skutečnost již sama o sobě brání úspěšnému uplatnění restitučního nároku. Podle názoru krajského soudu není však prokázána ani existence druhé ze zákonných podmínek, totiž existence nápadně nevýhodných podmínek. Z důvodu ekonomiky řízení lze však souhlasit s postupem správního orgánu, který po zjištění, že nebyla prokázána podmínka tísně, řízení ve vztahu k neúplnému znaleckému posudku již dále nedoplňoval.

Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, protiprávnost, vedoucí k restituci, nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem tísně je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě. Stav tísně, na rozdíl od toho, co konstatuje v napadeném rozhodnutí krajský soud, je však podle názoru Ústavního soudu na straně stěžovatelky nepochybným způsobem dokumentován, a to tím, co vyšlo najevo v řízení před správním orgánem. Stěžovatelka zamýšlela totiž převést předmětné nemovitosti na manžele D. či na některého ze svých sourozenců, ze strany představitelů tehdejšího MNV byl však na ni vyvíjen nátlak v tom směru, že tyto nemovitosti musí převést na stát, což také posléze učinila, když opuštěný dům po dobu asi dvou let užívalo JZD a určitou dobu zde dokonce chovalo i domácí zvířata. Takový stav, kdy státní orgán, nadto ve zcela běžných věcech, rozhoduje o tom, na koho občan nemovitost smí či nesmí převést, a dokonce svým postupem si vynutí převod nemovitosti na stát, je v právním státě stěží myslitelný, natož přijatelný. Podle názoru Ústavního soudu lze proto sotva pochybovat o tom, že stěžovatelka spíše než z vlastní vůle jednala pod tlakem "vůle" představitelů tehdejšího MNV, kteří v době uzavírání smlouvy, tedy v druhé polovině 50. let, měli k dispozici dostatek prostředků, jak své záměry prosadit. Výklad, jaký krajský soud zvolil v této věci při výkladu pojmu tísně, je proto v extrémním nesouladu nejen s uvedenými skutkovými zjištěními, ale i se základními znaky tohoto pojmu. Za stejně extrémní lze považovat i posouzení podmínky nápadně nevýhodných podmínek, když krajský soud na straně jedné tuto podmínku nepovažuje za splněnu, na straně druhé současně souhlasí s postupem správního orgánu, který v tomto směru řízení nedoplnil, a argumentuje přitom důvodem procesní ekonomie.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článku 36, odst. 1, 2 Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. ledna 1998