Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky MURAT s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Vojtechem Horváthem, advokátem se sídlem [adresa] Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování Mgr. Markem Svobodným, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2549/2010-134 ze dne 29. 8. 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu neoprávněného zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i z důvodu porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 55 Cm 40/2007 Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem č. j. 55 Cm 40/2007-65 ze dne 30. 6. 2009 zamítl žalobu stěžovatelky o vyloučení jistiny 280. 612,40 EUR z konkurzní podstaty úpadce ELMA-THERM spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"). Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 10 Cmo 32/2009-102 ze dne 11. 2. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2549/2010-134 ze dne 29. 8. 2012 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012. Stěžovatelka napadla posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností, jejíž podstatou bylo tvrzení, že obecné soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu ke zboží, dodanému vedlejší účastnici na základě kupní smlouvy ze dne 30. 5. 2006. Ve smlouvě byla sjednána výhrada vlastnictví, přičemž k zaplacení kupní ceny ze strany vedlejší účastnice nedošlo. Stěžovatelka tedy nikdy nepozbyla vlastnické právo ke zboží a byla oprávněna domáhat se jeho vydání. Jelikož to nebylo účelné, neboť v mezidobí došlo k dalšímu prodeji materiálu a jeho zpracování, požadovala stěžovatelka vydání finančního ekvivalentu ceny zboží, a to mimo konkurzní řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že smyslem ujednání výhrady vlastnictví je právě ochrana věřitele před potenciálním úpadkem dlužníka; výklad přijatý obecnými soudy tento základní účel popírá a je v rozporu i se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000. Obecné soudy při svém rozhodování rovněž nijak nezohlednily, že vedlejší účastnice nakládala s majetkem stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a také pominuly, že pohledávka, kterou stěžovatelka uplatnila v rámci konkurzního řízení, byla konkurzním správcem popřena právě s poukazem na dojednanou výhradu vlastnictví. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené usnesení Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů ohledně uplatnění výhrady vlastnického práva v konkurzním řízení. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že prostřednictvím vylučovací žaloby ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), nelze vyloučit z konkurzní podstaty to, co v ní nebylo sepsáno. Peněžitého plnění se lze vylučovací žalobou domáhat jen tehdy, bylo-li získáno zpeněžením věci, která byla předtím sepsána do konkurzní podstaty. Je-li sjednána výhrada vlastnického práva dle § 445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a není-li kupní cena uhrazena, má prodávající možnost odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení věci nebo může ve smluvním vztahu setrvat a požadovat úhradu kupní ceny. Uplatnění těchto nároků se vzájemně vylučuje. Stěžovatelka netvrdila, že by od kupní smlouvy odstoupila dle § 14 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, nemohla se proto domáhat vyloučení věci, k níž uplatnila výhradu vlastnického práva. Ústavní soud shledal argumentaci, na níž bylo posouzení předmětné právní otázky založeno, logickou a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí neměl co vytknout. Nejvyšší soud se s dovolací argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal, přičemž obdobný právní názor stran způsobu uplatnění výhrady vlastnictví již Ústavní soud v minulosti aproboval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 635/10 ze dne 31. 3. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a ani v nyní projednávané věci neměl žádný důvod se od závěrů uvedených v citovaném rozhodnutí jakkoliv odchýlit. Okolnost, že došlo k popření souběžně uplatněné pohledávky konkurzním správcem, neměla sama o sobě, vzhledem k aplikovanému právnímu názoru, na posouzení věci žádný vliv, a případný nebyl ani odkaz na směrnici 2000/35/ES ze dne 29. června 2000. Ze strany Nejvyššího soudu nešlo o negaci výhrady vlastnického práva, jak mylně dovozovala stěžovatelka, nýbrž o konkretizaci způsobu jejího uplatnění v konkurzním řízení. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší podávat výklad jiných než ústavních předpisů; výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Jelikož se o takový případ v projednávané věci nejednalo, Ústavní soud respektoval kompetenci Nejvyššího soudu a jím vyslovený právní názor nepřehodnocoval. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním posouzením věci neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu