Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu M. N., zastoupen Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2012, sp. zn. 6 To 54/2012, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V podání navrhovatel uvedl, že na něj byla podána obžaloba k Okresnímu soudu Plzeň – město, kde byla věc vedena pod sp. zn. 1 T 99/2012. Dne 29. června 2012 okresní soud vydal usnesení, jímž věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k posouzení příslušnosti za situace, kdy, podle zjištění soudu, byla pro obdobnou trestnou činnost v témže období, podána obžaloba rovněž ke Krajskému soudu v Plzni, (pod sp. zn. 2 T 2/2012). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. července 2012, č.j. Ntd 12/2012-2238 rozhodl, že k projednání věci je příslušný Krajský soud v Plzni. Krajský soud v Plzni, po předběžném projednání obžaloby, rozhodl usnesením ze dne 29. srpna 2012, č.j. 2 T 7/2012-2263, jímž věc pro procesní vady vrátil státnímu zástupci k došetření. Ke stížnosti státního zástupce vydal Vrchní soud v Praze napadené usnesení, jímž předmětné rozhodnutí zrušil a uložil Krajskému soudu v Plzni, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
V tomto postupu navrhovatel shledal zásah do svých zaručených práv, a proto se obrátil na Ústavní soud.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Jinými slovy řečeno, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. V projednávaném případě byla napadeným rozhodnutím věc vrácena k novému jednání a rozhodnutí, a proto je ústavní stížnost předčasná. S ohledem na to nevyzýval Ústavní soud z důvodu ekonomie řízení ani k odstranění vad podání – doručení písemného vyhotovení plné moci. Návrh pak posoudil s ohledem na výše uvedené jako nepřípustný.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka