Plný text
IV.ÚS 451/04
Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. ledna 2005 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti COOP Centrum družstva, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2004, č. j. 2 Cmo 270/2003 - 41, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 80/99 - 27 a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 80/99, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci odmítl pro nepřípustnost stěžovatelovo odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění své žaloby ze dne 24. 5. 1999. Jak uvedl vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, odvolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není odvolání přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s § 79 odst. 1 a § 43 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval jednání ve věci samé a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny mu ukládal povinnosti nad rámec povinností stěžovateli uložených zákonem, a tak nepřípustně zasahoval do jeho práva na poskytnutí soudní ochrany. Stěžovatel se domnívá, že soud svojí nečinností způsobil od roku 1999 průtahy v řízení, ale když po letech začal konat, konal způsobem, kterým stěžovateli naplnění práva na soudní ochranu maří. Vzhledem k tomu, že uvedeným postupem obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší v záhlaví citovaná rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 věta první před středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí právě pouze proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. O tom, zda o stěžovatelově nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Pokud jde o tu část stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti zbytečným průtahům v řízení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2005
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj