Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, AK Barcalova 2, [PSČ obec] nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-53, usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-60 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 5 Cmo 473/2012-71, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v její věci pro odepření možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-53 zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení směnečné sumy 180 Kč s 6 % úrokem z prodlení, neboť stěžovatelkou předloženou směnku kvalifikoval jako tzv. lhůtovou směnku, a tedy směnku neplatnou. Pokud stěžovatelka požadovala žalovanou částku z titulu závazkového vztahu jako pohledávku na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví, nemohl soud o takovém nároku rozhodnout pro své nedostatek věcné příslušnosti. Následně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 7. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-60 zamítl stěžovatelčin návrh na vydání doplňujícího rozsudku ohledně nároku vyplývajícího ze závazkového vztahu, neboť důvodem pro vydání takového rozsudku není skutečnost, že se soud nezabýval dalším důvodem uplatněného nároku; kromě toho nebyla dána jeho věcná příslušnost. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. 5 Cmo 473/2012-71 usnesení soudu prvního stupně potvrdil; v odůvodnění uvedl, že výrokem rozsudku vyčerpal soud prvního stupně celý předmět řízení, neboť stěžovatelka se nedomáhala vydání absentujícího výroku o části předmětu plnění, ale o posouzení dalších skutkových tvrzení, kterými svůj nárok odůvodnila.
Stěžovatelka namítá, že jí soudy odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, poněvadž jí umožnily uplatnit pouze jeden právní důvod pro přiznání žalovaného nároku, a to z důvodu nedostatku věcné příslušnosti, který však nemůže být důvodem pro odepření stěžovatelčina ústavně zaručeného práva. Toto právo stěžovatelce také upřely stanovením povinnosti uvést právní důvod žalobou požadovaného plnění, ačkoliv žalobce k tomu není povinen.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Naopak rozhodnutí obecných soudů jsou zcela správná, pročež postačí na obsah jejich přesvědčivých odůvodnění odkázat. S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98). Těmto východiskům koresponduje i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud opakovaně též zdůraznil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)]. Z obsahu podané ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelce nejde o nic více, než aby Ústavní soud svým kasačním nálezem přisvědčujícím jejímu právnímu názoru zavázal obecné soudy přiznat jí částku 180 Kč. K dosažení tohoto cíle neváhala si stěžovatelka zvolit advokáta (a pravděpodobně v této souvislosti vynaložit i jisté náklady s touto volbou spojené), a to aniž by před touto volbou uvážila, stojí-li jí tato malicherná částka za zahájení řízení před Ústavním soudem. Pakliže si uvedené neuvědomila sama stěžovatelka, měl ji o základních principech ovládajících řízení před Ústavním soudem poučit zvolený zástupce; takové poučení patří k právním i etickým povinnostem advokáta. Z průběhu řízení před Ústavním soudem (a předtím i před obecnými soudy) očividně se však podává, že zástupce stěžovatelky poskytl jí právní pomoc naprosto nekvalifikovanou. Ústavní stížnost, přes svou mnohomluvnost, nesvědčí o schopnosti jejího pisatele rozpoznat, zda svými až frivolními metodami aplikace práva namísto úsilí o nalézání spravedlnosti nesnižuje důstojnost advokátního stavu. Představa, že by Ústavní soud v ústavní stížnosti vznesenému požadavku mohl přisvědčit, je absurdní a jen smutně dokládá zjevnou neschopnost stěžovatelky i (především) jejího zástupce rozpoznat, v čem spočívá ochrana ústavnosti před porušováním základních práv zaručených ústavním pořádkem orgány veřejné moci. Pro uvedené Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu