Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A. N., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 0 Nt 1410/2008, nově sp. zn. 0 Nt 535/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo obviněného zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 21. listopadu 2008, č.j. 4 ZT 108/2008-49, byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Okresní soud v Olomouci shora napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci soud rozhodl bez jeho slyšení a v jeho nepřítomnosti, což je zásahem do shora citovaných základních práv a je to rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 45/04. Proto je následné pokračování vazby nepřípustné omezení jeho svobody. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí soudu zrušil a současně požádal o rozhodnutí věci přednostně. Dle zjištění Ústavního soudu bylo napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci vydáno pod sp. zn. 0 Nt 1410/2008, přičemž věc vedená pod sp. zn. 0 Nt 535/2008 se týkala rozhodnutí téhož soudu o vzetí stěžovatele do vazby. K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil za Okresní soud v Olomouci předseda senátu, který uvedl, že stěžovatel se žádného slyšení nedomáhal. Soud měl přesto snahu stěžovatele vyslechnout, nicméně přes telefonické kontaktování osmi tlumočníků se mu nepodařilo zajistit účast žádného z nich tak, aby o stížnosti mohlo být rozhodnuto ve lhůtě stanovené § 146a odst. 1 trestního řádu. Soud proto, s přihlédnutím k § 71 odst. 1 trestního řádu, rozhodl bez předchozího slyšení stěžovatele. Uvedené vyjádření nepřineslo novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Jak Ústavní soud zjistil, a jak byl následně informován i Okresním soudem v Olomouci, vydalo dne 13. března 2009 Okresní státní zastupitelství v Olomouci nové rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, sp. zn. 4 ZT 108/2008-67. Rovněž toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, o které rozhodl Okresní soud v Olomouci dne 2. dubna 2009, sp. zn. 0 Nt 1404/2009. Tohoto neveřejného zasedání se zúčastnila státní zástupkyně, stěžovatel, jeho obhájkyně a tlumočnice. V neveřejném zasedání byl stěžovatel k věci vyslechnut. V projednávané věci tedy nastala situace, kdy stěžovatel sice nebyl vyslechnut v řízení z něhož vzešlo v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí, jak však z následně předložených informací vyplynulo, k výslechu došlo. Nastala tedy situace, jakou se Ústavní soud již zabýval a vypořádal se s ní například v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 437/05: "Slyšení obviněného nelze posuzovat jen jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, takto zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti... Tento závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, ani s rozhodnutími ESLP týkajícími se aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy." V projednávané věci se, jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel ani nedomáhal slyšení před obecným soudem. Touto okolností, ve vztahu k ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě se zabývalo rovněž usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, ze kterého plyne: "...Na těchto skutečnostech by osobní slyšení stěžovatele nemohlo ničeho změnit, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel v žádosti o výslech před rozhodnutím soudu o jeho stížnosti ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebního důvodu... změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Takové nové konkrétní námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní." Jakkoliv stěžovatel neuvedl žádné další okolnosti, na základě nichž by měly obecné soudy rozhodnout o jeho propuštění z vazby, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, podle které výklad konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, je především věcí obecných soudů. Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem Okresního soudu v Olomouci došlo k naříkanému zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu