ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. O. P., advokátem, proti Vyhlášce obce Průhonice č. 1/1999, o závazné části územního plánu sídelního útvaru, ze dne 3. srpna 1999,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 16. září 1999 byla Ústavnímu soudu doručena uvedená ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl vyhlášku obce a kterou označil jako ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR. Uvedené ustanovení Ústavy ČR definuje rozhodovací pravomoc Ústavního soudu pokud jde o pravomocná rozhodnutí a jiné zásahy orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Toto ustanovení, procesně upravené v ustanoveních § 72 - § 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), umožňuje ochranu práv jednotlivce proti zásahům formou tzv. individuálního právního (správního) aktu, tedy v případě kdy je rozhodováno o právech a povinnostech konkrétního a vymezeného okruhu osob. Naproti tomu v čl. 87 odst. 1 lit. b) Ústavy ČR je definováno rušení tzv. jiných právních předpisů (nikoliv zákonů) nebo jejich ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem, nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a takové rozhodování je procesně upraveno v ustanoveních § 64 - § 71 zákona. V daném řízení je poskytována ochrana proti tzv. normativním právním (správním) aktům, které jsou adresovány blíže nekonkretizovanému okruhu osob. Mezi takové patří právě vyhlášky obcí. K povaze územního plánu se Ústavní soud vyslovil v nálezu Pl. 17/95, publikovaném pod č. 67, sv. 4, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Uvedl, že územní plán je opatření směřující do budoucna a výrazem snahy o slaďování zájmů veřejných se zájmy partikulárními, a že do této sféry činnosti nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Dále pak Ústavní soud uvedl, že ta část, kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu, je normativním aktem pouze v té části, která obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb. To, že v uvedené věci se jednalo o územní plán velkého územního celku, není rozhodné. Je tedy zřejmé, že stěžovatel, ač ústavní stížnost subsumoval pod čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR, fakticky brojí proti porušení práv a svobod normativním aktem. V ustanovení § 64 zákona je přesně vymezen okruh subjektů, které jsou jediné oprávněny podávat ústavní stížnost proti normativním právním (správním) aktům. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpovídá ani jednomu z uvedených subjektů, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout, jako podanou osobou zjevně neoprávněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. c) zákona, aniž by se dále zabýval tvrzeními obsaženými v návrhu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 28. září 1999 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj