IV. ÚS 4545/12

Odůvodnění

Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého ústavně garantovaného práva spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že obecné soudy nepřistupovaly ke zjišťování skutkového stavu s dostatečnou péčí; tím dospěly k nelogickým skutkovým závěrům. V tomto kontextu brojila stěžovatelka i proti tomu, že obecné soudy neprovedly jí navržené důkazy (zejména svědecké výpovědi J. B. a H. Z., které měly potvrdit, že se stěžovatelka v dubnu 2011 nezdržovala ve S.) a ani jejich neprovedení dostatečně nezdůvodnily. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Předně je Ústavní soud nucen konstatovat, že odůvodnění ústavní stížnosti jeho shora nastíněné postavení nereflektuje; návrh takřka neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, což ostatně nalezlo svůj odraz i ve formulaci petitu ústavní stížnosti, podle něhož měl Ústavní soud konstatovat, že postupem obecných soudů "byl porušen zákon". Stran meritorních námitek proti rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou předestřená argumentace upínající se ke zjišťování skutkového stavu a jmenovitě k neprovedení některých jí navržených důkazů by mohla být úspěšná pouze ve výjimečných situacích. Ústavní soud dospěl již dříve k závěru [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], že za protiústavní v tomto kontextu považuje případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. V posuzovaném případě se však obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatelky dostatečným způsobem vypořádaly; stran jí navrhovaných důkazů výslechem svědků J. B. a H. Z. lze odkázat zejména na napadený rozsudek odvolacího soudu (str. 5. tohoto rozsudku), podle něhož tyto osoby v řízení byly vyslechnuty za přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, a to aniž by jimi byla otázka místa jejího pobytu v dubnu 2011 zmíněna. Excesů při zjišťování skutkového stavu, který by odůvodnily zásah Ústavního soudu, se obecné soudy nedopustily; proti zjištěním, která skutkově učinily, i právním závěrům, jež z těchto zjištění vyvodily a ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní výhrady. Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo se nutno ústavní stížností v tomto rozsahu zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu; sluší se rovněž poznamenat, že s ohledem na formulaci dovolání a v něm obsažené "otázky zásadního právního významu" jiný výsledek řízení před Nejvyšším soudem ani nepřicházel v úvahu. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. února 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu