Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 8 To 83/99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 9. 1999, doplněným podáním ze dne 2. 11. 1999, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 8 To 83/99, kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce v Hradci Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1999, č.j. 1 T 38/99-380, jímž byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1.) trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák a pod body 2.) a 3.) dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje především v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy, jež bylo dle jeho názoru důsledkem bezdůvodně dlouhodobého vyšetřování tvrzené trestné činnosti, v rozporu s ust. § 2 odst. 4, 5 a 6, § 157 odst. 1 a § 164 odst. 2 tr. řádu. Uvedl, že v období do června 1995 do února 1997 nebyly prováděny úkony ve vyšetřování, což ovlivnilo i pravdivost a správnost výpovědí svědků vyslýchaných až v roce 1998 a řádné zjištění skutkového děje. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Praze neakceptoval výpovědi svědků označených v odvolání stěžovatele ze dne 7. 6. 1999. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti je namítána bezdůvodná dlouhodobost vyšetřování a nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pokud jde o hodnocení důkazů, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu ve spojení s odůvodněním jeho napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v těchto rozhodnutích se oba soudy pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, kterou v podstatě znovu uplatňuje v ústavní stížnosti. Dále uvedl, že délku vyšetřování nemůže bez předložení prvostupňového spisu posoudit. Domnívá se, že došlo-li k určitým průtahům v přípravném řízení, jež patrně vyústily ve výměnu vyšetřovatele krajským státním zástupcem, nelze tuto skutečnost považovat za takový zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jež by měla za následek porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu shromážděných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je v podstatě nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z tohoto pohledu jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny jako zjevně neopodstatněné. V té části ústavní stížnosti, která směřuje vůči průtahům v přípravném řízení, se pak zjevně jedná o návrh podaný opožděně. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu