IV. ÚS 463/97

Odůvodnění

svého usnesení podrobně uvedl, kterými hledisky se řídil a z čeho vycházel, přičemž podrobil kritice i některé úvahy soudu prvého stupně, obsažené v odůvodnění výroku o trestu, které však na výsledně uložený trest vliv neměly.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 9. 4. 1998 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Z obsahu spisu 5 T 5/97 Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 7. 1997, čj. 5 T 5/97-435, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení § 176 odst. 1 trestního zákona a dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k trestu vyhoštění. Zároveň byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle ustanovení § 140 odst 2 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že by se tohoto činu dopustil. Krajský soud v Plzni vzal v citovaném rozsudku za prokázáno, že stěžovatel se na území České republiky v průběhu let 1994 až 1996 nejméně třikrát prokazoval cestovními pasy Holandského království, Itálie a Chorvatska, ze kterých byla odstraněna původní fotografie a nahrazena jeho vlastní, a ve dvou případech, když byl zadržen pod falešným příjmením, uprchl policejní či vězeňské eskortě a při rozhodování o výši a druhu trestu dospěl k závěru, že pokud se "...osoby typu obžalovaného bez problémů dostanou na území České republiky, pak v případě jejich trestné činnosti je zapotřebí co nejdůrazněji při ukládání trestu zvýraznit hledisko ochrany společnosti a generální prevence".

Obdobně uvažoval v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Praze, který zamítl odvolání stěžovatele, co se týče hodnocení jednotlivých přitěžujících či polehčujících okolností, zkorigoval některé výroky a nelogické argumenty Krajského soudu v Plzni, nicméně při úvaze o druhu a výměře trestu projevil se závěry tohoto soudu souhlas. Vrchní soud navíc zdůraznil, že růst ilegální migrace a z ní plynoucí trestná činnost nabývá v České republice na závažnosti, a že proto s "ohledem na rostoucí rozšířenost trestné činnosti ve věcech obdobného typu je pak třeba v případech, kdy se podaří pachatele dopadnout, maximálně využít hledisko generální prevence".

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny .

Podle ustanovení § 23 odst. 1 trestního zákona účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Podle ustanovení § 31 odst. 1 věty první při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele.

Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům - platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální -, a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona.

O takový, a to extrémní, rozpor s ustanovením § 23 trestního zákona jde podle názoru Ústavního soudu i v projednávané věci, kdy obecné soudy bez dalšího posunuly konkrétní věc, totiž individuální případ trestné činnosti, spočívající v prvé řadě v maření výkonu úředního rozhodnutí, a to opětovným útěkem policejní a vězeňské eskortě, do obecné roviny společenské situace s jejím současným závažný problémem, totiž trestnou činností plynoucí z ilegální migrace. Důraz kladený obecnými soudy na to, že jde o trestnou činnost opakovanou, páchanou cizincem, nelze považovat za nic jiného než za neúměrné narušení vyváženosti represe a prevence. Tím, že míru individuálního trestu zdůvodnily obecné soudy spíše než podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního zákona potřebou "maximálně využít hledisko generální prevence" a přísným trestem odstrašit širší veřejnost, sledovaly ve skutečnosti uložení zmíněného exemplárního trestu. Stalo se tak tedy v příkrém rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona, tedy již s konstatovanou základní zásadou vyváženosti prevence a represe. Exemplární trest nelze totiž považovat za nic jiného než projev důrazu na prioritu trestní represe. Přitom zůstává, obecnými soudy blížeji vůbec nezkoumanou, otázkou, co vlastně třeba považovat za kriminalitu plynoucí z ilegální migrace, neboť sice může dojít ke spáchání trestného činu trestnou činností cizince, lze si však představit, že jeho povaha či typ stojí zcela stranou fenoménu migrace. V projednávané věci se může na první pohled zdát, že trestné činnosti plynoucí z ilegální migrace spíše odpovídá trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny než trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 176 odst. 2 trestního zákona, za který byl stěžovatel za použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 1998