IV. ÚS 465/26: Odměna zmocněnce v adhezním řízení v případě uspokojení nároku poškozeného na základě dohody s obviněným

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením rozhodl o návrhu stěžovatele jako poškozeného (zastoupeného zvoleným zmocněncem) na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody. Nárok ve výši 563 893 Kč uplatňoval stěžovatel v trestním řízení vedeném proti obviněné, posléze odsouzené za zločin podvodu. Obvodní soud vyšel z toho, že odsuzujícím rozsudkem ze dne 31. 3. 2025 sp. zn. 51 T 151/2024 nebyla stěžovateli přiznána žádná náhrada škody ani nemajetkové újmy, neboť škoda byla v průběhu trestního řízení postupně uhrazena. Rozdělil proto výpočet odměny na dvě období s ohledem na novelizaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinnou od 1. 1. 2025. Pro úkony do 31. 12. 2024 aplikoval tarifní hodnotu 10 000 Kč podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu a pro úkony od 1. 1. 2025 pak tarifní hodnotu 75 000 Kč podle § 10 odst. 2 písm. c) a odst. 5 advokátního tarifu. Na základě toho stěžovateli přiznal celkem 31 036,50 Kč a ve zbývající části (94 936,60 Kč) návrh zamítl.

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Zdůraznil, že § 10 odst. 5 advokátního tarifu jednoznačně rozlišuje tarifní hodnotu podle toho, zda peněžní částka byla poškozenému soudem přisouzena. Odsuzující rozsudek neobsahoval adhezní výrok a k přiznání (přisouzení) požadované částky nedošlo. Úhrada škody mimo soudem uloženou povinnost nezakládá nárok na výpočet náhrady nákladů podle kritéria uhrazené výše škody.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že nárok na náhradu škody mu nebyl meritorním rozsudkem přiznán nikoli proto, že by nebyl důvodný, nýbrž výhradně proto, že odsouzená škodu ve výši 563 893 Kč uhradila ještě před vydáním rozsudku. Stěžovatel dlouho o náhradě škody mimosoudně vyjednával, musel vyvinout snahu o vymožení škody v průběhu celého trestního řízení. Škodu poté obviněná uhradila až pod tlakem hrozícího přísnějšího trestu, přičemž opakovaně žádala o odročení hlavního líčení za účelem oddálení úhrady škody. Výklad zastávaný obecnými soudy vede k tomu, že výše náhrady nákladů poškozeného závisí nespravedlivě na časovém okamžiku úhrady škody, nikoli na skutečně vynaloženém úsilí souvisejícím s vymožením škody (újmy). Není spravedlivé, aby obžalovaní obstruovali řízení a poté škodu uhradili před vynesením rozsudku proto, aby se vyhnuli úhradě podstatné části nákladů řízení. Navrhuje analogickou aplikaci § 10 odst. 5 advokátního tarifu i na případy, kdy je škoda (újma) uhrazena ještě před vynesením rozsudku. V doplnění ústavní stížnosti odkazuje nález ze dne 22. 7. 2026 sp. zn. IV. ÚS 666/26, který řešil skutkově obdobnou situaci, a v němž Ústavní soud označil za ústavně neakceptovatelné odvozovat odměnu advokáta z paušální částky namísto částky reálně vymožené, pokud obžalovaný škodu uhradil dobrovolně před vydáním rozhodnutí. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho věci se musí tarifní hodnota odvíjet od reálně vymožené částky náhrady škody.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).

Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření.

7. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. K ústavní stížnosti se nevyjádřilo ani Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 ani Městské státní zastupitelství v Praze. Vzhledem k poučení jim daným Ústavní soud vycházel z toho, že obě státní zastupitelství se vzdala postavení vedlejších účastníků. Městský soud pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, proto Ústavní soud již nezasílal vyjádření k replice stěžovateli.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18].

9. Ústavní soud navíc ustáleně přistupuje maximálně zdrženlivě k přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení [srov. nález ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 549/06], neboť zásahy do práv stěžovatelů v této sféře zpravidla nedosahují ústavněprávní intenzity. V nyní posuzované věci však dospěl k závěru, že postup obecných soudů vykazuje znaky přepjatého formalismu a ve svém důsledku zasahuje do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť popírá samotný smysl adhezního řízení. Ústavní soud se obdobnou otázkou zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 666/26, přičemž od jeho závěru se nemá nyní důvod odklánět a vychází z nich.

10. V nálezech ze dne 4. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 405/24 a ze dne 10. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2245/24 Ústavní soud zdůraznil, že trestní soudy mají primární povinnost rozhodovat o adhezních nárocích přímo v trestním řízení. V kontextu nynější věci je zřejmé, že nárok stěžovatele jako poškozeného na náhradu škody byl uspokojen v souvislosti s aktivitou jeho zmocněnce. Absence formálního adhezního výroku v odsuzujícím rozsudku byla pouze logickým a nutným důsledkem dobrovolného plnění obviněné. Není akceptovatelné, aby tato specifická procesní situace vedla ke krácení náhrady nákladů poškozeného, jestliže vynaložené úsilí zmocněnce poškozeného bylo srovnatelné s tím, jako kdyby k úhradě došlo až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Přístup zvolený obecnými soudy ve svém důsledku stěžovatele fakticky trestá za to, že obviněná efektivně využila odročení hlavního líčení k možnosti škodu plně uhradit a trestní řízení tak splnilo svůj účel vůči poškozenému ještě před samotným vyhlášením rozhodnutí.

11. Obecné soudy postavily svou argumentaci na doslovném výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu s tím, že tarifní hodnotou může být pouze částka formálně a pravomocně "přisouzená", resp. "přiznaná" ve výroku rozhodnutí. Toto formalistické lpění na existenci adhezního výroku ovšem podle Ústavního soudu vede k nespravedlivému rozdílu ve výši odměny v závislosti na časovém okamžiku platby obviněnou. Takový výklad je v rozporu se závěry nálezu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, který se staví kriticky k vytváření nedůvodných rozdílů v náhradě nákladů řízení při prosazování soukromoprávního nároku v trestním (adhezním) řízení oproti řízení civilnímu. V civilním řízení by uhrazení žalované částky v průběhu sporu zakládalo úspěch ve věci a právo na náhradu nákladů vypočtenou z uhrazené částky (srov. k tomu analogicky § 146 odst. 2 o. s. ř.). Podle Ústavního soudu není důvodu, aby se taková interpretce neuplatnila i v případech jako je věc stěžovatele.

12. Lpění obecných soudů na tom, že nárok stěžovatele na náhradu škody mu nebyl přisouzen, resp. přiznán ve výroku trestního rozsudku s odkazem na doslovné znění advokátního tarifu, nemůže obstát. Pomíjí totiž princip zakotvený v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle něho je soudce vázán podzákonným právním předpisem pouze tehdy, není-li v rozporu se zákonem či ústavním pořádkem (srov. např. nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16). Pokud doslovný výklad advokátního tarifu vede k nespravedlivému důsledku, soud má povinnost takový podzákonný předpis neaplikovat, případně jej vyložit ústavně konformně. V nyní posuzovaném případě není spravedlivé, aby náhrada nákladů poškozeného související s přibráním zmocněnce, byla výrazně nižší jen proto, že obviněná stěžovateli uhradí škodu dříve, než dojde k vynesení odsuzujícího rozsudku. Lze dodat, že pokud soud v konkrétním případě shledá nedůvodnost některých úkonů, resp. nedostatečnou činnost zvoleného zmocněnce, může počet úkonů, a tedy i odměnu, redukovat. Stejně tak bude-li soud považovat fakticky uhrazenou částku za nepřiměřenou, nic mu nebrání v tom, aby náhradu nákladů za úkony zmocněnce přiznal jen v rozsahu částky, která je s ohledem na konkrétní okolnosti případu podle soudu adekvátní.

13. Obecné soudy v tomto případě rezignovaly na ochranu základních práv stěžovatele. Podle nálezu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 postavení zmocněnce poškozeného nelze považovat za méněcenné např. ve srovnání s obhájcem. Zajištění práva na účinné hájení zájmů poškozeného v trestním řízení v sobě logicky zahrnuje i právo na spravedlivou úhradu nákladů s tím spojených. Odepření této adekvátní úhrady popírá satisfakční funkci, kterou má účast poškozeného v trestním řízení plnit. I proto náhrada nákladů poškozeného nemůže být krácena jen s poukazem na to, že o nároku nebylo meritorně rozhodnuto v adhezním řízení. Skutečnost, že obviněná škodu uhradila ještě před vynesením rozsudku, v důsledku čehož absentuje formální výrok o povinnosti k náhradě škody, nemění nic na tom, že nárok stěžovatele byl oprávněný a že jeho uspokojení bylo přímým důsledkem trestního řízení a aktivity stěžovatele a jeho zmocněnce. Získání náhrady škody pod tlakem probíhajícího trestního řízení představuje z hlediska poškozeného úspěch ve věci a ten se musí projevit v adekvátní výši náhrady nákladů za zastoupení zmocněncem.

14. Akceptace výkladu obecných soudů by naopak založila zcela nežádoucí a nesystémovou motivaci, která jde přímo proti principům restorativní justice. Moderní trestní právo záměrně motivuje obviněného k tomu, aby škodu nahradil dobrovolně ještě před vynesením rozsudku. Pro obviněného je takový postup motivující - úhradou před vynesením rozhodnutí projevuje snahu odčinit následky trestného činu, což může být zásadní polehčující okolností při ukládání trestu. Pokud však následně oběť (poškozený) neobdrží adekvátní náhradu nákladů za zastoupení zvoleným zmocněncem, nebude k uzavření dohody o náhradě škody motivován, resp. mu její dřívější uzavření půjde ekonomicky k tíži. Jinak řečeno, pouze kvůli náhradě nákladů za zvoleného zmocněnce nemůže být poškozený uměle nucen k oddalování uzavření dohody o náhradě škody, resp. k tomu, aby trval na adhezním výroku v odsuzujícím rozsudku. I s ohledem na právě uvedené důsledky se musí prosadit závěr, že výše spravedlivé náhrady nákladů nemůže záviset čistě na tom, jakým formálně procesním způsobem je řízení ukončeno, pokud poškozený fakticky vynaložil úsilí na efektivní obranu svých práv. Opačný přístup by byl v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a popíral by samotný smysl ochrany obětí trestných činů.

15. Z principu ochrany efektivního zastoupení poškozených v trestním řízení vychází konečně i nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 825/20, a to dokonce i v situacích, kdy nedojde k vydání formálního odsuzujícího rozhodnutí. Podle tohoto nálezu z práva na soudní ochranu plyne povinnost veřejné moci zajistit osobám poškozeným trestným činem účinné podmínky k hájení jejich práv v trestním řízení, a to včetně práva požadovat náhradu nákladů s tím spojených. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že poškozený má právo domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce i v případě, kdy je trestní věc vyřízena odklonem, a to konkrétně podmíněným zastavením trestního stíhání. Od poškozených totiž nelze očekávat, že ponesou finanční náklady spojené se svou účastí v trestním řízení jen proto, že věc skončila jiným než standardním způsobem. Účast poškozené osoby na trestním řízení plní důležitou satisfakční funkci, kterou by krácení náhrady nákladů řízení narušilo. Ústavní soud v odkazovaném nálezu zároveň potvrdil, že pro přiznání těchto nákladů je v zájmu spravedlnosti nezbytné překlenout mezeru v zákoně a postupovat analogicky. Tyto principy lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Lze shrnout, že došlo-li k odškodnění stěžovatele již před vynesením odsuzujícího rozsudku, nemůže mu být tato skutečnost k tíži a připravit jej o adekvátní náhradu nákladů vynaložených na pomoc zmocněnce.

16. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu