Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.D., zastoupeného JUDr. T.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1990, č.j. 13 Co 116/90-187, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1990, č.j. 13 Co 116/90-187, kterým byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba proti SDN, o odškodnění pracovního úrazu. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že ústavní stížnost je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přesto však požádal Ústavní soud o prominutí této lhůty. Svoji žádost odůvodnil tvrzením, že v roce 1950 - 1952 sloužil u PTP a následky svého ponižujícího společenského postavení nesl celý život. Je plně invalidní a invalidní důchod je jediným prostředkem k obživě. V době, kdy napadený rozsudek nabyl právní moci, Ústavní soud ještě nebyl zřízen a tudíž možnosti podat ústavní stížnost nemohl využít. Ústavní soud chápe složitou společenskou situaci stěžovatele, nicméně je nucen konstatovat, že šedesátidenní lhůta obsažená v ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Jinak řečeno, není v pravomoci Ústavního soudu promíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti. Rozhodováním ve věci by navíc posunul své působení před okamžik svého vzniku, a tak překročil limity své působnosti vymezené přechodnými a závěrečnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2001 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj