Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, H. B., Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2011 sp. zn. 15 Co 345/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 č. j. 20 Cdo 3970/2011-67 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Z důvodů v ústavní stížnosti podrobně vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň porušení práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny. Porušení svého ústavně garantovaného práva spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že krajský soud v rozporu se skutečností uvedl, že stěžovatelka nedoložila doklad o existenci exekutorského zástavního práva, v důsledku čehož tento soud dospěl k závěru, že jí nemělo být přiznáno postavení zástavní věřitelky při rozvrhu rozdělované podstaty. Stěžovatelka uvedla, že i kdyby exekutorské zástavní právo nebylo zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže tato skutečnost být rozhodná, neboť podle ní k prokázání exekutorského zástavního práva k nemovitosti postačuje doložení exekutorského příkazu a dokladu o jeho odeslání příslušnému katastrálnímu úřadu. Usnesení Nejvyššího soudu pak považovala stěžovatelka za protiústavní z toho důvodu, že Nejvyšší soud odmítl jí podané dovolání jako nepřípustné, ačkoliv v něm nastolila otázku zásadního právního významu. Obecně vzato pak stěžovatelka postup soudní exekutorky (jejíž rozhodnutí ústavní stížností nenapadla) i obecných soudů označila za nesprávný a rozporný příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu. Stran meritorních námitek proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva, čemuž nasvědčuje i formulace argumentů obsažených v ústavní stížnosti (operující primárně s tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s některými ustanoveními občanského soudního řádu). Tím je Ústavní soud stavěn do postavení jakési další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, což je role, jež mu - jak plyne i ze shora uvedeného - nepřísluší. Nadto Ústavní soud poznamenává, že závěr obecných soudů, podle něhož stěžovatelka řádně nedoložila existenci exekutorského zástavního práva, a tudíž jí v rámci rozvrhu nemohlo být přiznáno lepší pořadí, je řádně odůvodněný, souladný s ustálenou judikaturou a ústavně konformní. Maje i jinak stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu