. IV. ÚS 488/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti B.F., zastoupené JUDr. Z.T., proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 1623/97-3152, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu došlou dne 20. 11. 1998, z důvodů v ní podrobně rozvedených, se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ 3922/92-3, ze dne 22. 4. 1997, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení, vedeného u pozemkového úřadu pod sp. zn. PU 3922/92 ve věci osob oprávněných podle zákona o půdě - M.S., J., V. a Z.S. a M.K. - a dále navrhla, aby byla povolena obnova uvedeného řízení, rozhodnutí vydané pozemkovým úřadem dne 27. 2. 1995, jímž byla schválena dohoda o vydání nemovitostí mezi uvedenými oprávněnými osobami a povinnou osobou - obec S., aby bylo zrušeno s tím, že se stěžovatelkou bude v dalším
2 IV. ÚS 488!98 řízení nadále jednáno jako s účastnicí řízení, a pozemkovému úřadu aby byla stanovena povinnost zřídit ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno, jehož rozsah dále konkretizuje.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jak sama stěžovatelka v návrhu uvádí, jí bylo doručeno již 29. 10. 1997, a nabylo tak právní moci. Tímto dnem jí tedy počala běžet 60 denní zákonná lhůta uvedená v ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném ke dni 9. 5. 1998, a jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve dne 20. 11. 1998, musela být podle § 43 odst. 1 písm.b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Na uvedeném závěru pak nemohla změnit nic ani skutečnost, že stěžovatelka, jak v doplňku své stížnosti ze dne 23. 11. 1998 uvedla, podala proti shora označenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství správní žalobu, o které Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením, čj. 2 A 25/98-24, ze dne 31. 8. 1998, tak, že řízení zastavil, neboť toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Pokud pak stěžovatelka se druhou částí petitu ústavní stížnosti domáhá uložení povinnosti dotčeným orgánům, jednat s ní jako s účastnicí řízení či zřídit věcné břemeno v její prospěch, je třeba ji odkázat, stejně tak, jak to Ústavní soud již učinil ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 484/97, na znění zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje jeho postavení, pravomoc a způsob rozhodování.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 1999
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj