ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. V., právně zastoupeného JUDr. Petrem Nevrklou, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2005, č.j. 2 Afs 66/2005-39, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2004, č.j. 30 Ca 151/2004-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním ze dne 12. srpna 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta kasační stížnost, kterou stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 30 Ca 151/2004. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. července 2000, č.j. FŘ 110/403/00-0107. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o dani z příjmů"). Neuznaly proto, že stěžovatel měl příjem, který nepodléhal zdanění. Uvedl přitom, že právní úprava, která neupravuje jednoznačně záměr zákonodárce, nemůže být nahrazována nepřípustným výkladem, který by mohl vést ke zúžení v právech. Případné pochybení zákonodárce nemůže jít k tíži poplatníka daně, ale k tíži zákonodárce. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti popsal okolnosti, za kterých mu byla daň, podle jeho názoru mylně, vyměřena. Rozhodnutími soudů v jeho věci mělo dojít ke zkrácení stěžovatele v právech na soudní ochranu a spravedlivý proces, a rovněž v právu zaručeném v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků. Předseda senátu 2 Afs především uvedl, že kasační stížnost byla nepřípustná ex lege, když předtím Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu a ten následně rozhodl v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tedy v projednávané věci nerozhodoval meritorně, ani tak, s ohledem na předchozí průběh řízení, učinit nemohl, a proto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo toliko rozhodnutím procesním. Pokud stěžovatel brojil proti tomuto usnesení, musel by zpochybnit správnost výkladu ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. Nic takového však neučinil a svoji argumentaci směřoval výhradně proti hmotněprávnímu posouzení věci. K části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně pak předseda senátu Nejvyššího správního soudu poukázal na skutečnost, že kasační stížnost byla ex lege nepřípustná, a proto bylo rozhodnutí krajského soudu napadeno po lhůtě k podání ústavní stížnosti, protože její začátek nebylo možno odvodit od doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V daném případě se totiž nejednalo o poslední procesní prostředek, který by byl přípustný. Nejvyšší správní soud se tedy při rozhodování o něm nacházel v jiné situaci, než na jakou pamatuje ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť důvody jeho odmítnutí nezávisely na jeho uvážení. Předseda senátu Krajského soudu v Brně zopakoval právní závěry krajského soudu v projednávané věci a odůvodnil aplikaci příslušných právních norem v projednávané věci. Společně s vyjádřením doručil účastník Ústavnímu soudu rovněž spis vedený ve věci u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 66/2005. Ústavní soud si navíc vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 ca 151/2004. Vyjádření účastníků neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je soud stěžovateli k případné replice nezasílal. Z obsahu spisu, ústavní stížnosti a listin mohl Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je dílem opožděná a dílem zjevně neopodstatněná. Z připojeného spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Jihlavě vydal dne 1. listopadu 1999 dodatečný platební výměr č. 990000291, č.j. 99048/99/314912/5300, na částku 5,503.664,- Kč. Proti tomu stěžovatel podal stížnost, kterou Finanční ředitelství v Brně dne 17. července 2000, pod č.j. FŘ 110/403/00-0107, zamítlo. Správní žalobě stěžovatele vyhověl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č.j. 30 Ca 437/2003-36. Proti rozhodnutí krajského soudu podalo Finanční ředitelství v Brně kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 3 Afs 8/2003. Rozhodnutí správního soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení ve věci. Přitom vyslovil právní názor, kterým byl krajský soud při dalším rozhodování vázán. Krajský soud v Brně ve věci nově rozhodl (napadeným rozsudkem sp. zn. 30 Ca 151/2004) a správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítl. Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud v ústavní stížnosti napadeným usnesením. Zákonodárce stanovil pro podání ústavní stížnosti preklusivní lhůtu uvedenou v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Její počátek odvodil od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje. Běh lhůty tedy není možno odvozovat od rozhodnutí o procesním prostředku, který zákon k ochraně práv nepřiznal. Pokud bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci doručeno napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 24. ledna 2005, započal běh lhůty k podání ústavní stížnosti tímto dnem. Na část ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, je tedy třeba pohlížet jako podanou po lhůtě, která marně uplynula dne 25. března 2005. K tomu Ústavní soud odkazuje na doposud nepublikovaný nález v obdobné věci ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/04 (viz. toliko www.judikatura.cz). V části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud ztotožňuje se závěry účastníka uvedenými ve vyjádření k ústavní stížnosti, tedy, že stěžovatel nenapadl procesní postup Nejvyššího správního soudu, který kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou, přičemž ústavní stížnost je z podstatné části opakováním skutkových tvrzení uvedených již v samotné kasační stížnosti. Stěžovatel ve svém podání neuvedl, v čem mělo spočívat pochybení Nejvyššího správního soudu, a svoji ústavněprávní argumentaci zúžil pouze na konstatování odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a práva na zákonné uložení daní a poplatků. Jakkoliv ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci, konstatuje Ústavní soud, že mu nepřísluší zabývat se skutkovým hodnocením věci, nýbrž pouze kontrolou dodržování základních práv a svobod v řízení před soudy. Pokud k takovému omezení v řízení nedošlo, není na Ústavnímu soudu, aby posuzoval výklad hmotně právních norem, které učinily obecné soudy při řízení o věci samé. Odlišnost právního závěru stěžovatele, která koresponduje s jeho neúspěchem v řízení, chápe Ústavní soud jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, a to za situace, kdy stěžovatel de facto napadl jen rozhodnutí o nepřípustnosti procesního prostředku. Pokud tedy jde o namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, konstatuje Ústavní soud, že k tomuto zásahu by mohlo dojít jen tehdy, pokud by byla interpretace provedená stěžovatelem v souladu s příslušnými právními předpisy. Takový soulad však nezávislé soudy neshledaly. Stěžovatel tak opírá své tvrzení o protiústavnosti rozhodnutí správního soudu pouze o svůj odlišný právní názor. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu