IV. ÚS 50/2000

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6, čl. 9 odst. 1 písm. d), čl. 10, čl. 11 odst. 1, jakož i čl. 21 odst. 1 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod, neboť výše stanoveného výživného a jeho nedoplatku by jej, stručně vyjádřeno, odsoudila ke stavu "nežití" a ohrozila by tak nejen jeho zdraví, ale i lidskou existenci vůbec. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu P 158/90 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovateli uloženo platit výživné na nezletilé syny J. a P. F. počínaje dnem 12. 5. 1994, a to do března 1996 ve výši Kč 400,-- na nezletilého P. a Kč 500,-- na nezletilého J., dále za období od dubna 1996 do dubna 1997 ve výši Kč 650,-- na nezletilého P. a Kč 850,-- na nezletilého J. a dále od května 1997 ve výši Kč 800,-- na nezletilého P. a Kč 900,-- na nezletilého J. s tím, že celkové dlužné výživné ve výši Kč 43 880,-- je stěžovatel povinen zaplatit ve stanovených splátkách. Okresní soud sice zjistil, že otec má příjem pouze pobíráním invalidního důchodu kolem Kč 3 000,--, že však jeho majetkové poměry jsou ve skutečnosti na vyšší úrovni, když v létě 1997 mohl koupit nemovitost za Kč 100 000,-- a byl i jinak aktivní, to kupř. zakoupením aut. Ve svém rozhodnutí se okresní soud vypořádal i s otázkou délky doby či skončení společného soužití rodičů nezletilých. K odvolání stěžovatele a matky nezletilých [nezletilý] změnil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně tak, že výživné za dobu od 1. 5. 1997 se určuje částkou Kč 1 500,-- měsíčně na nezletilého J. a Kč 1 300,-- na nezletilého P., jinak jej potvrdil s tím, že nedoplatek za dobu od 12. 5. 1994 do 31. 10. 1999 v částce Kč 93 980,-- je stěžovatel povinen zaplatit do jednoho roku od právní moci rozsudku. Ve svém rozhodnutí krajský soud uvedl, že soud prvého stupně se pečlivě zabýval otázkou doby obnovení společného života rodičů a při hodnocení důkazů zde postupoval zcela v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Pokud jde o výživné do 1. 5. 1997, vycházel i krajský soud z výše stěžovatelova částečného invalidního důchodu Kč 3 374,--, současně však poukázal, pokud jde o výživné za dobu od května 1997, na ustanovení § 96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině, v projednávané věci aplikovatelné právě vzhledem ke způsobu, jakým stěžovatel nakládá se svým nemovitým majetkem, a to zejména s domem v S. ulici. Z tohoto důvodu proto vzal v úvahu příjmy, jakých by stěžovatel mohl skutečně dosáhnout, a nikoli jakých dosahuje na základě nevýhodně uzavřené smlouvy o pronájmu.

Již samo ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) o. s. ř. , podle něhož dovolání podle § 238 odst. 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, naznačuje, že vztahy upravované zákonem o rodině, tedy v jejich rámci i stanovení výživného, jsou záležitostmi specifické povahy, kdy převažuje zájem spíše na minimalizaci soudních zásahů, zájem konkrétně vyjádřený i v nepřípustnosti dovolání. I v této oblasti vztahů může přirozeně dojít k zásahům promítajícím se i v ústavně právní rovině, nicméně právě zde tím spíše platí, že ani porušení zákonného předpisu není s to samo o sobě posunout věc do této roviny. Podstatnou slabinou ústavní stížnosti je to, že v ní stěžovatel klade eminentní důraz jen na vlastní poměry a přitom zcela přehlíží skutečnost, že výživné ve výši Kč 1 500,-- a Kč 1 300,-- na děti ve věku 18 a 16 let není stejně s to ani zdaleka pokrýt potřeby nezletilých, a to i když se uváží i příspěvek matky, která má navíc děti ve své péči. Vzaly-li tedy obecné soudy v úvahu i způsob, jakým stěžovatel nakládá se svým majetkem, a reflektovaly-li tento fakt aplikací ustanovení § 96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině, nelze v tomto přístupu spatřovat porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Obecné soudy také provedly náležitým způsobem dokazování k objasnění otázky obnovení společného soužití rodičů nezletilých a doby jeho skončení a jestliže tyto důkazy v souladu s ustanovení § 132 o. s. ř hodnotily, nemůže ani Ústavní soud toto jejich hodnocení jakýmkoli způsobem zpochybnit.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy, nasvědčující závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu