IV. ÚS 500/14

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou podáním stěžovatelky ze dne 25. 4. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Z předložené ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a vedlejší účastník, Ing. M. P., uzavřeli dne 28. 1. 1978 manželství, které bylo pravomocně rozvedeno dne 3. 6. 2008. Stěžovatelka se ještě v době před uzavřením manželství stala členkou Stavebního bytového družstva LIAZ Jablonec nad Nisou (dále jen "družstvo"), přičemž zaplatila základní členský vklad ve výši 3.000,- Kč. Dne 4. 10. 1979, tj. až v době po uzavření manželství, byl stěžovatelkou doplacen členský vklad, když stěžovatelka uhradila družstvu částku ve výši 23.000,- Kč, a to z prostředků z jejího výlučného vlastnictví. Dne 10. 9. 1979 bylo představenstvem družstva rozhodnuto o přidělení bytu stěžovatelce. Tento byt stěžovatelka převzala dne 4. 12. 1980. Poté, co bylo manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno, se vedlejší účastník (v souvislosti s již probíhajícím řízením o vypořádání společného jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka) obrátil na soud s návrhem na zrušení práva společného nájmu předmětného družstevního bytu. Okresní soud v Jablonci nad Nisou svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č.j. 5 C 99/2011-49, návrhu vedlejšího účastníka vyhověl a rozhodl, že právo společného nájmu stěžovatelky a vedlejšího účastníka k předmětnému družstevnímu bytu se zrušuje, a dále určil, že tento byt bude nadále jako nájemkyně a členka družstva užívat stěžovatelka. Soud prvního stupně v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na ustanovení § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. S ohledem na toto ustanovení se pak soud prvního stupně zabýval otázkou, kdy a komu vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že toto právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu vzniklo až po rozhodnutí představenstva družstva o přidělení bytu ze dne 10. 9. 1979, tedy za trvání manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Protože tedy právo k uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu vzniklo za trvání manželství, vzniklo s ohledem na ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku toto právu oběma manželům, přičemž zároveň vzniklo i jejich společné členství v bytovém družstvu. Soud prvního stupně tak nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, dle níž právo společného nájmu družstevního bytu zaniklo rozvodem manželství a byla to ona, kdo se s ohledem na to, že členský podíl v družstvu byl uhrazen z prostředků v jejím výlučném vlastnictví, stal výlučným nájemcem tohoto bytu s individuálním členstvím v družstvu [§ 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku]. Soud prvního stupně naopak poukázal na to, že finanční prostředky stěžovatelky, z nichž byl uhrazen členský vklad ve výši 23.000,- Kč, představují tzv. vnos jednoho manžela z jeho výlučného vlastnictví do společného majetku obou manželů, jenž je třeba v souvislosti se zánikem společného jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka vypořádat za podmínek uvedených v § 149 odst. 2 občanského zákoníku. 3. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci svým rozsudkem ze dne 18. 1. 2013, č.j. 30 Co 568/2012-69, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. 4. Dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, č.j. 26 Cdo 1617/2013-91, neboť dovolací soud neshledal ve věci žádný důvod, jenž by zakládal přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

III. 5. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že obecné soudy v předmětném řízení sice vycházely z úplných skutkových zjištění, avšak věc nesprávně právně hodnotily, když nevzaly v úvahu ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku o výlukách ze společného jmění manželů. V této souvislosti upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 362/10 a žádala, aby závěry vyplývající z tohoto nálezu, byly analogicky aplikovány i na nyní posuzovaný případ. IV. 6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. 7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. 8. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou explicitně vyjádřený nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem, k němuž obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly, a sice se závěrem, že v případě, kdy za trvání manželství vzniklo stěžovatelce právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak toto právo vzniklo s ohledem na ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku rovněž jejímu manželovi, v důsledku čehož zároveň vzniklo i společné členství obou manželů v družstvu, a to přesto, že byl členský vklad v družstvu uhrazen stěžovatelkou z jejích výlučných prostředků (zákonná výluka ze společného jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku se v tomto případě tedy dle názoru obecných soudů neuplatní). 9. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že výše naznačený právní závěr učiněný obecnými soudy v právě posuzované věci není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, je ústavně konformní a jeho uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky stran nutnosti analogicky aplikovat závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 362/10, i v nyní posuzované věci. To proto, že právě uvedený nález na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť v tehdy posuzovaném případě stěžovatelce za trvání manželství nevzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, ale toto právo na ni v důsledku smrti její právní předchůdkyně přešlo. V tehdy posuzovaném případě tedy nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku a toto ustanovení tak nebylo možno na tehdy souzený případ aplikovat, ale naopak bylo třeba postupovat podle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. 10. V nyní souzené věci je však třeba upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3976/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), na nějž bylo poukazováno již obecnými soudy ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích. V tomto usnesení, jež se týkalo skutkově přiléhavějšího případu, Ústavní soud vyslovil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, podle něhož v situaci, kdy družstevní byt byl za trvání manželství pořízen z výlučných prostředků stěžovatele, měly soudy obdobně aplikovat ustanovení o společném jmění manželů a zohlednit při svém rozhodování o zrušení společného nájmu skutečnost, že byt byl pořízen z výlučných finančních prostředků stěžovatele. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil a naopak uvedl následující: "Předně je třeba poukázat na to, že právní úprava vztahů manželů k družstevnímu bytu a společné členství manželů v družstvu včetně jeho zániku je obsažena ve speciálních ustanoveních, které se týkají nájmu bytu (konkrétně § 703 - 705 obč. zák.). Tato speciální úprava je bez přímého vztahu ke společnému jmění. Proto nelze aplikovat bez dalšího principy vyplývající z právní úpravy společného jmění na zrušení společného členství v družstvu. Je to dáno i tím, že bydlení představuje jednu ze základních lidských potřeb, u níž je třeba zohledňovat i jiné okolnosti než obecně u nabývání majetku do společného jmění (v daném případě např. stěžovatelem zdůrazňovanou zásluhovost na získání družstevního bytu)." Ústavní soud pak v tomto usnesení dále uvedl, že shora nastíněnou právní úpravu je třeba považovat za legitimní, neboť stěžovateli je zachován nárok na vypořádání členského podílu v družstvu v rámci vypořádání společného jmění. S ohledem na tuto skutečnost pak dle názoru Ústavního soudu nedošlo v tehdy posuzovaném případě k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. S tímto názorem se pak Ústavní soud ztotožnil i v nyní projednávané věci, neboť ve věci neshledal žádné důvody, pro něž by bylo třeba se od shora uvedeného právního názoru v právní věci stěžovatelky odchýlit.

V. 11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014 Michaela Židlická v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu