Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti COOP Centrum družstvo, se sídle Praha 1, Na Poříčí 30, zastoupené JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2005, č.j. 43 Cm 1020/99-65, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadla shora označené rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala úhrady úroku z prodlení ve výši 1.510,- Kč, neboť žalovaná nesplnila vůči svůj závazek včas. V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle a podrobně popsala průběh řízení před soudem a pochybení, jichž se měl soud dopustit. Závěrem uvedla, že postupem soudu došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva (čl. 11 Listiny), práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a práva na projednání spravedlivé věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), zaručených rovněž v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 1020/99.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, a napadeného rozsudku i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout a to z následujících důvodů. Z přiloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se svou žalobou z května 1999 domáhala zaplacení částky 1.510,- Kč z titulu smluvní pokuty. Krajský soud ve věci vydal v červnu 1999 platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor. Následně v červnu 2003 vyzval krajský soud stěžovatelku k odstranění vad podání. Toto usnesení považovala stěžovatelka za neurčité a nekonkrétní, a proto proti němu podala odvolání a následně i ústavní stížnost. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. července 2004, č.j. 5 Cmo 281/2003-43, kterým bylo odvolání odmítnuto. Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a usnesením ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. III. ÚS 629/04, ji odmítl. Následně krajský soud meritorně rozhodl shora napadeným rozsudkem, jímž zamítl žalobu stěžovatelky s poučením, že v dané věci není přípustné odvolání ani dovolání. K namítanému porušení ochrany ústavnosti mělo dojít především tím, že krajský soud nepřiznal stěžovatelce úrok z prodlení, kterého se domáhala a dospěl k jinému právnímu závěru, než jaký byl její. Tento fakt podřadila pod tvrzení o porušení práva na vlastnictví majetku a práva na spravedlivý proces. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a řízení před Ústavním soudem je založeno na přezkumu zachování základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami. Pokud zákonodárce klasifikoval řízení, ve kterých není, pro výši žalované částky, připuštěn opravný prostředek [tzv. bagatelní kauzy odvolání - 2.000,- Kč (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), a dovolání - 20.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.)], učinil tak s ohledem na efektivitu soudního řízení. Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší věcně posuzovat vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Není ani orgánem určeným k přezkoumávání jakékoliv věci jenom z toho důvodu, že nejsou další procesní prostředky přípustné. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případy, kdy Ústavní soud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Odlišnost právního názoru stěžovatelky od závěrů soudu, který dané věci rozhodoval, však není případem, ve kterém by závěr soudu, a tím i v ústavní stížnosti napadený rozsudek, byl vydán v souvislosti se zásahem do základních práv stěžovatelky, tak, jak je příslušná ustanovení Listiny a mezinárodních smluv zaručují. V projednávané věci proto nebyl důvod, aby se Ústavní soud zabýval ostatními námitkami jen proto, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, resp. proto, že žádné další procesní prostředky v dané věci nebyly k dispozici. Poněkud odlišná je situace v případě námitky průtahů v řízení před obecným soudem. K této věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním týkajícím se projednávané věci již dne 1. listopadu 2004, a jeho věc byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 629/04. Ústavní soud se námitkou průtahů v řízení před krajským soudem zabýval, přičemž mimo jiné uvedl, že "...v poměru k výtkám stěžovatelky je třeba vzít v úvahu, že bylo především na ní samotné, aby se průtahům v řízení již dříve bránila prostředky, které jí zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak ovšem učinila teprve v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit její ústavní stížnosti, navazující na tvrzené porušení práv, na projednání věci bez průtahů odpovídal ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatelka má od 1. července 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět....". Z projednávané ústavní stížnosti je patrné, že ani nyní stěžovatelka nenamítla průtahy v řízení, které by vznikly poté, co bylo rozhodnuto o jejím odvolání či o její ústavní stížnosti. Nezbývá proto, než i v této části odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud tedy v popsaném postupu krajského soudu nevidí jakýkoliv zásah do procesních práv stěžovatelky, tím spíše ne do práv ústavních, a proto neshledal ani důvodnost této výtky stěžovatelky. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu