IV. ÚS 504/05

Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. května 2004, sp. zn. 3 T 332/2003, byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 18 měsíců, a dále mu byla stanovena povinnost k náhradě škody ve výši 38.400,- Kč. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti tak, že zrušil část výroku týkající se náhrady škody, a odkázal poškozeného na občanskoprávní řízení, jinak zůstal rozsudek soudu prvého stupně nezměněn. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. dubna 2005, sp. zn. 8 Tdo 484/2005, odmítl. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že při ostraze objektu, jíž se měl zúčastnit s dalšími osobami, způsobil poškozenému baseballovou pálkou zranění. Stěžovatel především poukázal na výpověď poškozeného, podle níž měla být některá zranění způsobena tonfami, které používali ostatní účastníci incidentu, a dále, že žádná baseballová pálka nebyla na místě činu nalezena.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení a doplnil je vlastním hodnocením. Podle jeho názoru obecné soudy nedostatečně zhodnotily předložené důkazy a výpovědi svědků. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že v jeho věci došlo k porušení jeho práv zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně se mělo jednat o právo uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny); právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny); zákonného vymezení trestného činu a příslušného trestu, případně jiné újmy (čl. 39 Listiny); a o právo na aplikaci presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Porušení jeho základních práv mělo spočívat v tom, že soud sice neuvěřil jeho tvrzení, že se incidentu nezúčastnil a měl za prokázané, že ostatní příslušníci ostrahy se do potyčky (střetu) zapojili, avšak při posuzování následku nepřihlédl ani k tvrzení poškozeného, podle kterého byla některá jeho zranění způsobena tonfou. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. Ten, prostřednictvím předsedy senátu plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že stěžovatel se v ústavní stížnosti fakticky domáhá pouze jiného hodnocení důkazů. Předložené vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k podání případné repliky. Ústavní soud si zároveň k věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, vedený od sp. zn. 3 T 332/2003. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření, napadeného rozhodnutí a obsahu spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů. V projednávané věci stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel svůj pohled na projednávanou věc, přičemž jeho námitky jsou shodné jako v případě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud především konstatuje, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není v postavení dalšího orgánu příslušného k věcnému přezkoumávání věci. Nepřísluší mu posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Soud prvého stupně dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě provedeného dokazování, a v přímé souvislosti s tím rozhodl i o trestu. Správnost závěrů získaných před soudem prvého stupně a přiměřenost trestu uděleného stěžovateli posoudil rovněž odvolací soud, který se s nalézacím soudem v závěrech ztotožnil. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Orgány veřejné moci tedy uplatňovaly svoji pravomoc v rámci ústavního i zákonného zmocnění. Soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z výpovědí učiněných v rámci hlavního líčení, když shledaly, že předchozí úřední záznamy sepsané v rámci přípravného řízení byly důkazně nepoužitelné. Ústavní soud v řízení před nimi neshledal presumování viny stěžovatele, jak on v ústavní stížnosti naznačil. Samo podezření ze spáchání trestného činu a ani následnou činnost orgánů činných v trestním řízení při shromaždování podkladů není za takový zásah možno považovat, aniž by o tom svědčily další skutečnosti. K namítaném porušení práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, ve které opakovaně konstatoval, že uvedené ustanovení zaručuje každému přístup k soudu a projednání jeho věci podle platných právních předpisů. Nikomu však nezaručuje, a ani zaručit nemůže, úspěch v jeho konkrétní věci. Jiný názor na projednanou věc a jiné právní závěry, aniž by byly předloženy další relevantní ústavně právní námitky, není možné než považovat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné okolnosti, z nichž by bylo patrné, že v jeho případě bylo projednáváno jednání, které by nebylo trestným činem vedoucím k následnému potrestání tedy, které by nevycházelo ze zákona. Z jeho podání je patrný pouze nesouhlas s názorem obecných soudů, neboť ty dospěly k jiným právním závěrům než stěžovatel. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu