Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KA Contracting ČR s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 14 Co 468/2006-45 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, č. j. 25 Cdo 911/2007-64, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. února 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť měla být vydána v rozporu se zákonem, mají trpět vážnými vadami hmotněprávního charakteru a porušovat ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 86/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. července 2006, č. j. 20 C 86/2006-24 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně"), uložil stěžovatelce zaplatit žalobci Lesy české republiky, s. p. (dále jen "žalobce"), z titulu náhrady škody způsobené na lesních porostech emisemi oxidu siřičitého a oxidů dusíku vyprodukovaných stěžovatelkou částku 84.052,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 15. 12. 2005 do zaplacení a na nákladech řízení 3.360,- Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2006, č. j. 14 Co 468/2006-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. ledna 2008, č. j. 25 Cdo 911/2007-64, odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 14 Co 468/2006-45 podala stěžovatelka dne 22. ledna 2007 ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 2. února 2007, sp. zn. III. ÚS 193/07, podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
Stěžovatelka v odůvodnění projednávané stížnosti nejprve namítá, že žalobce v řízení před obecnými soudy tvrzenou škodu ani její výši nijak neprokázal a že obecné soudy nevzaly v úvahu stěžovatelkou tvrzené skutečnosti o množství stěžovatelkou vyprodukovaných emisí. V dalším rozsáhlém odůvodnění stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími soudů a hodnocením důkazů. Ústavněprávní argumentace však chybí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody. Z obsahu projednávanou stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Argumentaci stěžovatelky považuje Ústavní soud za pouhou polemiku s obsahem soudních rozhodnutí. Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 14 Co 468/2006-45, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zjistil Ústavní soud, že odvolací soud ho vydal po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a se všemi odvolacími námitkami se řádně vypořádal. V odůvodnění poukázal na důkazy, které byly v řízení provedeny a hodnoceny a na základě nichž byl vyvozen správný závěr o právu žalobce na náhradu škody způsobené na lesních porostech emisemi oxidu siřičitého a oxidů dusíku vyprodukovaných stěžovatelkou. Odůvodnění tohoto rozsudku je naprosto dostatečné a je možno na ně v dalším odkázat.
Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele, jehož přípustnost stěžovatel dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, usnesením ze dne 17. ledna 2008, č. j. 25 Cdo 911/2007-64, odmítl opodstatněně a v odůvodnění svého usnesení pak náležitě vyložil skutečnosti, pro které je shledal nepřípustným. Toto odůvodnění je naprosto vyčerpávající a je na ně možno též v dalším odkázat.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2008
Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu