Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem, Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 12. 2009 č. j. 13 C 351/2009-28, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 22. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozhodnutím přitom byla stěžovatelce a dalšímu žalovanému stanovena povinnost uhradit společně a nerozdílně částku 2.379,92 Kč s příslušenstvím (výrok I. citovaného rozsudku). Výrokem II. pak byla stěžovatelce a dalšímu žalovanému stanovena povinnost uhradit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) - městu Frenštát pod Radhoštěm náhradu nákladů řízení [výrokem I. stanovená částka přitom představuje dlužné platby za služby spojené s užíváním bytu, a to za období leden až duben 2006]. Protiústavnost napadeného rozhodnutí pak stěžovatelka spatřuje v jeho nedostatečném odůvodnění, což podrobněji v ústavní stížnosti rozvádí.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu