IV. ÚS 514/05

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 11 T 158/2003 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle ustanovení § 8 odst. 1 trestního zákona, a dále trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř a půl roku, dále mu byla stanovena povinnost, aby společně s druhým odsouzeným společně a nerozdílně nahradili prvnímu poškozenému škodu ve výši 1,210.000,- Kč, a aby stěžovatel sám uhradil dalšímu poškozenému částku 45.824,- Kč. O odvolání obou obžalovaných rozhodl uvedeným usnesením Krajský soud v Brně tak, že odvolání zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popsal okolnosti, které vedly obecné soudy k vydání napadených rozhodnutí, a k tomu uvedl, že zpochybňuje jimi dosažené závěry. Ty jsou dle jeho názoru jednostranné a neodpovídaly kritériím daným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního řádu, neboť nedošlo ke skutkovým zjištěním nezbytným pro rozhodnutí soudu, kdy byl zcela pominut fakt, že společnost se nacházela v druhotné platební neschopnosti. Odvolací soud se podle jeho názoru řádně nevypořádal s pochybnostmi napadenými a vyjádřenými v odvolání, a své závěry opřel o dokazování v řízení před soudem prvého stupně. Dále se stěžovatel vyjádřil k jednotlivým důkazům provedeným v rámci řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí soudů označil za nezákonná, neboť soudy se, podle jeho názoru, věcí nezabývaly dostatečně a s patřičným důrazem na procesní pravidla. Tím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva být stíhán a zbaven svobody jen z důvodů a způsobem stanoveným v zákoně, a dále v čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícím právo na spravedlivý proces. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu 4 To, který uvedl, že po provedeném odvolacím řízení dospěl soud k závěru, že s námitkami stěžovatele se již vypořádal soud prvého stupně ve svém rozhodnutí, a že skutek, který je popsán ve výroku rozsudku odpovídá příslušné právní kvalifikaci, a proto odvolání zamítl. Krajský soud je přesvědčen, že v řízení nebyly porušeny zásady trestního řízení, ani nedošlo k porušení ústavy, tak jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítl. Rovněž předsedkyně senátu 11 T Městského soudu v Brně ve vyjádření uvedla, že napadeným rozhodnutím nedošlo k naříkaným zásahům do základních práv stěžovatele. Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 158/2003. Předložená vyjádření účastníků řízení tedy neobsahovala vyjádření žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, a proto je soud stěžovateli k případné replice nezasílal. Vedlejší účastníci - Krajské a Městské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vzdali. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně je ze spisu nalézacího soudu patrné, že podstatnou část námitek uvedených v ústavní stížnosti stěžovatel předložil již v odvolání ke krajskému soudu. Ten se nimi řádně a úplně zabýval a vypořádal se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel, společně se spoluobžalovaným, jednatelem společnosti Rodom Praha, s.r.o., převzali dne 13. srpna 2001 od poškozeného částku 1,210.000,- Kč, jako zálohu na výstavbu rodinného domu, který přislíbili postavit do šesti měsíců. Současně se společnost, ke které v té době neměl stěžovatel žádný právní vztah (společníkem teprve od 8. prosince 2001), měla postarat o zajištění stavebního povolení. Stěžovatel se před obecnými soudy hájil tím, že nebylo přesně určeno k čemu má být záloha užita. Nepovažuje proto její užití na úhradu dluhů společnosti za rozporné s podnikatelskou činností. A to ani přes skutečnost, že již v době podpisu smlouvy nebyla finanční situace společnosti dobrá. Stěžovatel rovněž namítl, že nebylo možno provést stavbu za situace, kdy nebylo vydáno stavební povolení, neboť by se jednalo o černou stavbu. Stěžovatel sám byl dále shledán vinným z toho, že v době, kdy byl jako předseda samosprávy družstevního domu a současně domovní důvěrník oprávněn čerpat na účelové prostředky z pokladny družstva částku nepřesahující 20.000,- Kč, si nechal z tohoto titulu proplatit postupně v 11 případech částku v celkové výši 51.824,- Kč. Později se dohodl na splátkách takto vzniklého dluhu, který navrhl uhradit také odkoupením některých zakoupených věcí. Současně uhradil splátku ve výši 6.000,- Kč, ale další splátky již provedeny nebyly. Námitky stěžovatele užité v ústavní stížnosti směřovaly zejména ke zpochybnění svědeckých výpovědí a nesouhlasu s provedeným dokazováním. Tím mělo dojít k porušení procesních pravidel, stanovených trestním řádem, a současně práva na spravedlivý proces zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud však takové porušení neshledal. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opominul stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces, stanovené v čl. 36 Listiny, nezajišťuje úspěch v soudním řízení, ale zaručuje zákonem stanovený postup orgánů veřejné moci v průběhu řízení, tedy spravedlivý proces. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Pokud dospěl k jiným závěrům, a na základě toho tvrdí, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, aniž by uvedl skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Ústavní soud rovněž neshledal, že by v případě stěžovatele došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, když obecné soudy zhodnotily předložené podklady a na jejich základě a v souladu s příslušným zákonným vymezením vydaly svá, v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí. Svůj postup a své závěry, co do viny i co do trestu řádně odůvodnily. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. června 2006

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu