Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů České republiky, se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, PhD., advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3716/2009-170 ze dne 6. ledna 2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 761/2006-139 ze dne 13. března 2009 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 11 odst. 2 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 7 C 22/2006 Ústavní soud zjistil, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem č. j. 7 C 22/2006-86 ze dne 3. července 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") určil, že vlastníkem budovy č.p. [č.p.] nacházející se na parcele p.č. 19 a pozemků p.č. st.19, p.č. 125/1, p.č. 125/3, p.č. 125/4, p.č. 125/5 a p.č. 125/6, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov, na LV č. [LV] pro obec Jánské Lázně, k.ú. [k.ú.] v Krkonoších (dále jen "nemovitosti") je stěžovatel a žalovanému Základní organizaci Odborový svaz KOVO STS Roudnice nad Labem (dále jen "žalovaný") uložil zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 18.525,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 12 Co 761/2006-139 ze dne 13. března 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatele na určení, že je vlastníkem nemovitostí, se zamítá a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 3716/2009-170 ze dne 6. ledna 2010 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že odvolací i dovolací soud nepřihlédl náležitě ke všem předloženým důkazům a nevyvodil správné právní závěry a nedostál též požadavku přesvědčivého zdůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 7 C 22/2006 a z odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se opravnými prostředky a argumentací účastníků podrobně zabývaly a v řízení postupovaly a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody svých v záhlaví citovaných rozhodnutí v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily, přičemž v jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci odvolacím a dovolacím soudem výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že z ústavního hlediska žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu