Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Ř., zastoupené A. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2000, č.j. 29 Co 111/2000-83, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2000, doplněným podání ze dne 23. 10. 2000, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2000, č.j. 29 Co 111/2000-83, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 11. 1999, č.j. 22 C 1313/95-67, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že stěžovatelka je vlastnicí specifikovaných pozemků v k.ú. L. a to s odůvodněním, že neprokázala žádnou skutečnost, na základě které by ona a její právní předchůdci byli v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti vlastnicky náleží. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla krácena na svém právu majetkovém a že jí bylo odepřeno právo na řádné poskytnutí právní ochrany, tedy že byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že nesouhlasí s právními názory obecných soudů, podle nichž držba je oprávněnou pouze tehdy, je-li dobrá víra založena nejen na subjektivních, ale i na objektivních okolnostech. Považuje též za nesprávné, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s prohlášením dědičky původních vlastníků. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a na právní závěry, které jsou v něm učiněny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Liberec, sp. zn. 22 C 1313/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud pak namítá zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, nutno podotknout, že cit. ustanovení na její případ nedopadá, neboť zakotvuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, tj. orgánů stojících mimo soustavu obecných soudů, o což se v jejím případě nejedná. Stejně tak, pokud jde o tvrzený zásah do práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, takový zásah v jejím případě není pojmově možný, přičemž Ústavní soud odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se aplikace cit. článku Listiny. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu