IV. ÚS 52/94 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.D., ze dne 28. 3. 1994, zastoupené advokátem JUDr. R.H., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 11 C 31/91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 10. 9. 1992, č.j. 14 Co 251/92-70 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 30. 10. 1993, sp. zn. 7 Cdo 71/93, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Dne 28. 3. 1994 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení soudních rozhodnutí uvedených ve výroku. Tím, že soudy zamítly její žalobu proti A., o slevu z ceny zájezdu ve výši 4 638,- Kčs s přísl., došlo podle jejího názoru k porušení jejich ústavních práv. Současně se domáhala, aby Ústavní soud věc vrátil jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Ústavní soud, kromě výzvy k odstranění vad, vyžádal od Městského soudu v Praze zprávu o tom, kdy rozsudek tohoto soudu, sp. zn. 14 Co 251/92, nabyl právní moci. Z připísu tohoto soudu pak zjistil, že rozsudek soudu, jako soudu odvolacího nabyl právní moci dne 6. 11. 1992.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za počátek běhu této lhůty považuje Ústavní soud okamžik právní moci rozsudku odvolacího soudu a nikoli datum doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1993, kterým bylo dovolání jako nepřípustné, podle § 238 o.s.ř. odmítnuto. K tomuto závěru vede stanovisko, které Ústavní soud vyslovil již ve svých dřívějších rozhodnutích, tj. že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, tím méně pak může být považován za náhradní instanci v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. V dané věci bylo podáno dovolání nesporně nepřípustné a jako takové nebylo Ústavním soudem kvalifikováno jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud jde o navrhované delegování věci jinému soudu, pak taková pravomoc Ústavnímu soudu vůbec nepřísluší. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo soudci zpravodaji, než aby návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to bez jednání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvoláni přípustné.
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
V Brně 23. června 1994