IV. ÚS 520/01

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel mimo jiné uvádí, že obecné soudy nedostatečně zohlednily jeho pracovní vytížení, jeho nesporné zásluhy při reprezentaci České republiky, maximální obětavost a fakt trvalých rizikových situací, při kterých je nesporně ohrožován na životě. V takových výjimečných krizových situacích se stěžovatel nachází stále, a proto jeho osobní poměry měly být za tohoto stavu podrobněji prošetřeny. Opomenutí krajského soudu v tomto směru pokládá stěžovatel za protiústavní zásah do hodnocení důkazů a za porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů domáhá se stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu 20 T 190/2000 Okresního soudu v Pardubicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 3. 2001, čj. 20 T 192/2000-41, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm.c) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že za, ve výroku tohoto rozsudku blíže popsaných okolností, řídil osobní motorové vozidlo v době, kdy trval trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Za toto jednání byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 8 000,-- Kč, resp. náhradnímu trestu odnětí svobody ve výměře 2 měsíců, a současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl okresní soud, že stěžovatel v podstatě již podruhé porušil zákaz řízení, vyslovený státními orgány, a o jeho neukázněnosti svědčí i čtyři záznamy v evidenční kartě řidiče o postihu za přestupky na úseku dopravy. Vzhledem k okolnostem případu i osobě stěžovatele byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel ještě při spodní hranici zákonné výměry pro tento druh trestu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele zamítl, v podstatě se ztotožniv se závěry soudu prvého stupně.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), stejně jako zvažování obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§ 31 trestního zákona). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování podmínky uvedené v citovaných ustanoveních respektují, jak se také s stalo v projednávané věci, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich postup a rozhodování ústavně zpochybňovat. Poukazuje-li stěžovatel na své osobní poměry, zejména pracovní vytížení a existenci výjimečných krizových situací, a to i při reprezentaci České republiky, nelze než konstatovat, že ocenění jeho zásluh je nepochybně na místě, výše uvedené neposkytuje však žádný prostor pro neadekvátnost přístupu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Podle názoru Ústavního soudu naopak skutečnost, že stěžovatel vykonává činnost, kterou reprezentuje stát, by měla u něj nutně vésti ke zvýšení vědomí občanské odpovědnosti.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se tedy Ústavnímu soud jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. října 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu