Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. M. O., MBA, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem [adresa] směřujícího proti usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 2. června 2014, č.j. KRPA-2042-836/TČ-2009-000091, a Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 1 KZV 227/2012, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, označeným jako ústavní stížnost, znaje judikaturu Ústavního soudu k obdobné problematice, v němž brojil proti shora napadenému usnesení policejního orgánu, kterým proti němu, a další osobě, bylo zahájeno trestní stíhání, pro zvlášť závažný zločin podvodu (§ 209 odstavec 1 a 5 písmeno c) trestního zákona, ve formě pomoci podle § 24 odstavce 1 písmeno c) trestního zákona); a dále proti usnesení státní zástupkyně, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele do usnesení policejního orgánu, jako nedůvodná.
Navrhovatel ke svému podání přiložil napadená usnesení; po seznámení se s nimi i s obsahem návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) i v navrhovatelem citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 651/2000 opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.
Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Podle ustanovení § 160 odstavce 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle § 172 odstavce 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně svých zájmů.
Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 2015
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka