IV. ÚS 53/06

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6.2.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21.7.2005, č.j. 21 Nc 5303/2003-19, bylo rozhodnuto o zastavení exekuce proti povinné T. N., z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť dosavadní průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce. Okresní soud uložil oprávněnému zaplatit na náhradě nákladů exekuce stěžovateli (soudnímu exekutorovi) částku 4 588,40 Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo k odvolání oprávněného rozhodnuto o změně výroku o náhradě nákladů exekuce tak, že bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce. Odvolací soud uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů exekuce je třeba zásadně vycházet z hledisek zakotvených v ustanovení § 271 o.s.ř., které upravuje posouzení míry procesního zavinění účastníků na zastavení exekuce. Jestliže oprávněný nezavinil zastavení exekuce, pak mu nelze ukládat ani povinnost k náhradě nákladů exekuce podle § 89 ex. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost k náhradě nákladů exekuce má podle § 87 odst. 3 ex. ř. povinná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, aby mu povinná, a nikoli oprávněný, nahradila náklady exekuce. Uvádí, že ustanovení § 89 ex. ř. je speciálním ustanovením nejen k § 87 odst. 3 ex. ř., ale i k ustanovení § 271 o.s.ř. a jeho použití tedy není možné. Stěžovatel dále zdůrazňuje veřejnoprávní charakter činnosti exekutora a polemizuje se závěry uvedenými v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 150/04. Stěžovatel se domnívá, že Ústavní soud v uvedeném usnesení dostatečně nezohlednil, že v případě nuceného výkonu exekučních titulů nemá exekutor prostor pro uvážení, zda odmítne či neodmítne pověření k provedení exekuce, a to ani v případě, kdy je mu známo, že povinný nevlastní žádný majetek. Dle názoru stěžovatele v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost, tedy pro nedostatek majetku povinného, je uložení náhrady nákladů exekuce povinnému faktickým odepřením práva na náhradu nákladů exekutorovi, neboť jde o nedobytnou pohledávku. Oprávněný musí vždy zvážit s ohledem na poměry povinného a další okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce. Stěžovatel dále argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 8.8.2005, sp. zn. II ÚS 372/04, v němž Ústavní soud dovodil, že princip výkonu exekuční činnosti za úplatu je nosným pilířem nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora. Ústavní soud zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu svým obsahem zcela srovnatelnou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 42/06, o níž Ústavní soud dne 9.2.2006 rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl ke stejným závěrům jako třetí senát Ústavního soudu v předchozí věci a neshledal důvod k odlišnému posouzení daného případu. Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz stěžovatelem uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, nepublikováno, III. ÚS 118/05, www.judikatura.cz), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 42/06, nepublikováno). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit. Z výše uvedeného usnesení sp. zn. III ÚS 42/06 vyplývá, že "Potřebu založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem zákon pro situaci zastavení exekuce reflektuje výslovně v § 89 exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje § 271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o.s.ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití občanského soudního řádu je i zde nutností."

K námitce stěžovatele, že sám oprávněný musí vždy zvážit poměry povinného a okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce, lze uvést, že exekutor je, na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků k tomu, aby kvalifikovaně posoudil poměry povinného a podle toho zvolil způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora. V dalších argumentech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 42/06, které již bylo stěžovateli doručeno. Krajský soud tedy správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a Ústavní soud v jeho rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. února 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu