IV. ÚS 532/05

Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které po odstranění vad splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Označeným usnesením ze dne 5. srpna 2004 rozhodl Městský soud v Praze tak, že řízení zastavil a dále konstatoval, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl dne 29. června 2005, pod č.j. 11 Cmo 303/2004-309, Vrchní soud v Praze, který usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel ve svém podání velice obsáhle popsal okolnosti, které vedly k vydání napadených rozhodnutí, když zmínil i rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci. Konstatoval dále, že postupem obecných soudů mu bylo odňata možnost jednat před soudem, což napadl žalobou pro zmatečnost. Řízení o této žalobě však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. V řízení se domáhal osvobození od soudního poplatku, jeho žádostem však nebylo vyhověno. Tímto postupem soudu prvého stupně bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo zasaženo do práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny, které zaručuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích, které stranoví zákon, a to jen při zachování základních práv a svobod. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 66 C 8/2002. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i obsahu spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů. Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10. července 2002 žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, č.j. 16 Co 561/99-83. K žalobě byl připojen návrh na osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Usnesením ze dne 30. září 2002, č.j. 66 C 8/2002-223, bylo řízení zastaveno, žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a žádnému účastníkovi řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. listopadu 2003 pod č.j. 11 Cmo 204/2003-249. V něm odvolací osud usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, č.j. 16 Co 561/99-83 zamítl (výrok I.), rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrdil (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Na toto rozhodnutí reagoval stěžovatel podáním adresovaným Městskému soudu v Praze, kterým požadoval osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení obhájce z řad advokátů pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 11 Cmo 204/2003-249. Tento návrh byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2004, č.j. 66 C 8/2002-261, zamítnut. Stěžovatel toto usnesení Městského soudu v Praze napadl odvoláním k Vrchnímu soudu v Praze, a současně podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Vrchní soud usnesením ze dne 30. dubna 2004, č.j. 11 Cmo 38/2004-282, potvrdil rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2004, č.j. 66 C 8/2002-298, napadeným v této ústavní stížnosti, řízení o dovolání zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění dále uvedl, že ač v projednávané věci opakovaně a pravomocně rozhodl o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků (č.j. 66 C 8/2002-223, 66 C 8/2002-261), žalobce jej ani na výzvu soudu neuhradil. O odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze dne 29. června 2005, č.j. 11 Cmo 303/2004-309, rovněž napadeným v ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Takové pochybení obecných soudů stěžovatel spatřoval v tom, že nebylo vyhověno jeho požadavku na osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k rekapitulaci řízení před obecnými soudy je patrné, že jeho konkrétním požadavkem se zabývaly opakovaně, přičemž dospěly ke shodnému závěru o neosvobození stěžovatele od placení soudních poplatků. Ústavní soud za této situace považuje za potřebné opakovaně konstatovat, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, které by příslušelo přezkoumávat správnost závěrů obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Opakovaně shodným závěrem o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků nemohlo dojít k porušení práv na soudní ochranu, tak, jak stěžovatel ve svém podání namítl. V opakovaném závěru obecných soudů o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků neshledal Ústavní soud zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu, jak je v ústavní stížnosti tvrzeno. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu