ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti S., jednající M.Š., jednatelem, zastoupené JUDr. Z.K., proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. července 2001, čj. MHMP-26546/01/49, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 10. září 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu, ze dne 18. prosince 2000, čj. ŽIO/8563/00/Nov., jímž bylo rozhodnuto, že živnostenské oprávnění, na základě ohlášení živnosti, nevzniklo. Dále v ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje obdobné případy, kdy příslušný odbor o vzniku živnosti rozhodl a poukazuje na pochybení, jichž se odvolací orgán veřejné moci, dle jejího názoru, dopustil. V uvedeném postupu pak stěžovatelka shledala porušení svých práv plynoucích z čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva podnikat, a práva na fair proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se nejprve zabýval naplněním formálních náležitostí přípustnosti ústavní stížnosti. Zjistil, že stěžovatelka sice byla poučena, že proti rozhodnutí se nelze odvolat, avšak v jejím případě, bylo-li vydáno ve správním řízení pravomocné rozhodnutí (v této věci dle ustanovení § 47 odst. 6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů), přísluší stěžovatelce možnost podat správní žalobu dle části páté, hlavy druhé, o.s.ř., pokud by zákon nestanovil jinak. Zákonodárce je v takových případech limitován čl. 36 odst. 2 Listiny. Mezi takové výjimky z tzv. generální klauzule, však napadené rozhodnutí zjevně nepatří. Také z dostupné judikatury správních soudů vyplývá, že o podobných žalobách v řízení dle této hlavy o.s.ř., části druhé, rozhodují (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 129/93). Proti napadenému rozhodnutí tedy bylo možno podat správní žalobu a pokud tak stěžovatelka neučinila, nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práv přiznává. S ohledem na shora uvedené okolnosti proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona a jako takovou ji odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 10. října 2001 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj