Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky "CZECH MASTER" LTD, spol. s r.o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2005, č.j. 6 Afs 31/2003-66, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2003, č.j. 22 Ca 318/2002-42, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka v něm brojila proti shora označeným rozhodnutím. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2003, č.j. 22 Ca 318/2002-42, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č.j. 3229/120/2001; žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů. O kasační stížnosti proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší správní soud dne 19. května 2005, pod č.j. 6 Afs 31/2003-66, tak, že kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) Rozhodnutí správních soudů vycházelo ze závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání daňově uznatelných výdajů. S takovým závěrem však stěžovatelka nesouhlasila, a proto v ústavní stížnosti popsala, jak měly být podle jejího názoru posouzeny dotčené částky (420.251,- Kč a 2,380.000,- Kč). Poukázala přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2003, č.j. 22 Ca 260/2002-43, ve kterém soud v její věci dospěl k odlišným právním závěrům, než ve věci projednávané.
Postupem soudů v její věci mělo dojít k porušení jejího práva, zaručeného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tento zásah nastal tím, že jak správní orgán, tak i správní soudy nedůvodně vyžadovaly doložení konkrétních případů obchodní spolupráce, ačkoliv taková povinnost z ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), nevyplývá. Správní orgán uvedené ustanovení vyložil podle jejího názoru extenzívně. Tím mělo dojít rovněž k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Samotným doměřením daně došlo i k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. K tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05. K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda příslušného senátu Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uvedla již v průběhu soudního řízení, a s nimiž se Nejvyšší správní soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předsedkyně senátu 22 Ca Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka ve věci neunesla důkazní břemeno. Co se týká rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2003, č.j. 22 Ca 260/2002-43, ve kterém soud stěžovatelce vyhověl, jednalo se o stejný obchodní případ, ale z pohledu jiné daně (místo daně z příjmů se jednalo o DPH). Stalo se tak na základě jiných žalobních bodů, které stěžovatelka v právě projednávané věci neuplatnila. Uvedená vyjádření účastníků neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je ústavní stížnost stěžovatelce k případné replice nezasílal. Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 318/2002. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Podstatnou část ústavní stížnosti představovalo opakování tvrzení a argumentace stěžovatelky ve věci samé, přičemž základ tvořily námitky, které stěžovatelka předložila již správním orgánům. Správní soudy se s těmito předloženými námitkami vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Neshledaly přitom vybočení ze zákonných mezí, přičemž podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Stěžovatelka tedy, ač fakticky brojila proti rozhodnutí správních orgánů, napadla v ústavní stížnosti výhradně rozhodnutí správních soudů. Namítala přitom, že jejich rozhodnutími mělo dojít k zásahu do jejich zaručených práv nedůvodným vyžadováním údajů. Správním soudům pak stěžovatelka vytkla především skutečnost, že v dané věci nesdílely shodný názor jako ona. Správní soudy při svém rozhodování postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a rozhodly v rámci zákonných mezí.
Ústavní soud neposoudil jako případný odkaz na judikát Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 29/05. Judikovaná věc se týkala neprokázání příjmů fyzické osoby v průběhu dlouhé řady let. V právě projednávaném případě se však jednalo o neunesení břemene dokazování výdajů podnikající právnické osoby ve dvou obchodních případech v průběhu jednoho roku. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat správnost zjištění a závěrů obecných soudů, nedošlo-li při jejich činnosti k omezení základních práv či svobod. V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení, jímž by orgány veřejné moci uložily stěžovatelce povinnosti mimo zákonný rámec, neshledal. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2006
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu