Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 9. 2004, čj. 7C 180/2002-43, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2006, čj. 12Co 41/2005-68, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 25. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud"), jímž okresní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti A. B. a Z. O. (dále jen "vedlejší účastníci"), přičemž se stěžovatelka domáhala, aby byla každému z vedlejších účastníků uložena povinnost zaplatit jí 6.000,- Kč a 12 % úrok z prodlení ode dne 20. 2. 2002 do zaplacení. Dále tímto rozsudkem Okresní soud zastavil řízení v té části, v níž se stěžovatelka domáhala po obou vedlejších účastnících zaplacení dalších 1.000,- Kč spolu s 12 % úrokem z prodlení, a uznal stěžovatelku povinnou uhradit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se rovněž dožadovala zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byl rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrzen a dále byla nově stanovena povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka stížností napadeným rozhodnutím vytýká, že jimi byla porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyla poskytnuta ochrana vlastnickému právu stěžovatelky, když ji soudy neuznaly jako aktivně legitimovanou, ačkoliv právě jí jednáním vedlejších účastníků vznikla škoda. II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Hlavní nedostatek napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že přes křivdu, jež jí měli vedlejší účastníci způsobit, jí obecné soudy neposkytly ochranu ze zcela formálních důvodů, restriktivním výkladem sporu o aktivní legitimaci, přičemž opřely svá rozhodnutí převážně o tvrzení vedlejších účastníků. K tomuto Ústavní soud předně uvádí, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Obecné soudy disponují možností volného hodnocení důkazů, kterážto možnost je jim dána na základě principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky. Ani toto volné hodnocení důkazů ze strany soudů však nesmí překročit hranice vymezené ústavním právem. Rozhodnutí obecných soudů jsou potom Ústavním soudem přezkoumávána právě z pohledu případného zásahu do ústavních principů. V tomto případě se soudy tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelky nedopustily, když zákonným postupem zjištěné důkazy vyhodnotily a dospěly k závěru o nedostatku aktivní legitimace ze strany stěžovatelky. Oba soudy přitom v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se ubíraly při hodnocení důkazních prostředků a jaké skutečnosti z těchto důkazů následně vyvodily.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 10. 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu