IV. ÚS 565/12

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o ochranu osobnosti.

Stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, v němž se neúspěšně domáhal vydání rozsudku určujícího, že je neoprávněně evidován jako osoba spadající pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále jen "lustrační zákon"). Stěžovatel zpochybnil, že by na základě provedených důkazů mohlo obstát skutkové zjištění o jeho zařazení ke složce Státní bezpečnosti, neboť žádné rozhodnutí o této skutečnosti nebylo předloženo a ani on sám fakticky žádnou činnost u této složky nevykonával. Stěžovatel vytkl nalézacímu a odvolacímu soudu, že se s jeho námitkami v tomto směru vznesenými nevypořádaly; ochranu právům mu neposkytl ani dovolací soud, který dovolání odmítl jako nepřípustné a věcí samou se nezabýval.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 170/2009 vyplynulo, že stěžovateli bylo vydáno osvědčení o tom, že je evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. a) lustračního zákona (tj. že v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti). Stěžovatel v žalobě proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra tvrdil, že je evidován neoprávněně, neboť rozkaz k přemístění z Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti ČSR k V. správě SNB (složka Státní bezpečnosti) byl vydán nezávisle na jeho vůli, nemohl se proti němu účinně bránit a ve skutečnosti k výkonu služby u této složky nikdy nenastoupil pro předstírané zdravotní potíže; následně byl přeložen k oddělení Veřejné bezpečnosti Plzeň 1 a krátce poté ze služebního poměru propuštěn. Městský soud v Praze po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť vzal za prokázané, že stěžovatel byl příslušníkem SNB zařazeným na V. správě SNB v době od 1. 3. 1987 do 15. 3. 1988. Případnou pracovní neschopnost či následnou snahu stěžovatele o přeložení nepovažoval Městský soud v Praze za relevantní. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítl odepření práva na přístup k soudu, neboť dovolací soud o jeho dovolání věcně nerozhodl. Obecné principy základních procesních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již vyložil a pro účely projednávané věci pouze připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Přístup k Nejvyššímu soudu je upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu upravující podmínky přípustnosti dovolání a stanovící pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky pro připuštění dovolání, platí, že odmítnutí přístupu k dovolacímu soudu není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03 ze dne 26. 5. 2004 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného usnesení bylo možné označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemělo po právní stránce zásadní význam. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.

Konstatování dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání též podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ponechal Ústavní soud stranou jako nadbytečné, neboť ze soudního spisu bylo zřejmé, že nalézací soud nerozhodoval opakovaně.

Ústavní soud rovněž neshledal porušení procesních práv stěžovatele v řízení, jež předcházelo usnesení Nejvyššího soudu, neboť ze soudního spisu a i z rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel měl možnost předstoupit před soud, předložit mu svoje argumenty, navrhnout důkazy k podpoře svých tvrzení, vyjádřit se k tvrzením protistrany a čerpat opravné prostředky, aniž by byl vůči straně žalované jakkoliv znevýhodněn.

Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující do procesu dokazování, zjišťování skutkového stavu a jeho právního hodnocení, Ústavní soud připomíná, že do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, zasahuje pouze ve výjimečných případech, zpravidla tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Ve své rozhodovací praxi rovněž vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho zásah. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru o tom, že stěžovatel spadá pod režim ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) lustračního zákona. Přestože mezi provedenými důkazy nefiguroval žádný rozkaz o zařazení, soud hodnotil mimo jiné i průběžná hodnocení (hodnocení z 29. 2. 1988 stěžovatel podepsal) či zápis z jednání zvláštní komise náčelníka V. správy SNB, ze kterých vzal za prokázané, že stěžovatel byl referentem prvního oddělení VIII. odboru - Lípa. Pokud jde o odůvodnění napadených rozsudků, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil provedený rozsah dokazování ze strany nalézacího soudu za dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí ve věci samé a reagoval na uplatněné odvolací námitky. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením provedených důkazů nesouhlasil, resp. jim přikládal jiný význam, nepředstavuje sama o sobě porušení kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu