IV. ÚS 577/16

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a jim předcházejícího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o delegaci věci.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel, otec nezl. A., a nezl. M., se návrhem z května 2015, podaným k Okresnímu soudu v Olomouci, domáhal úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů a vydání předběžného opatření. Okresní soud v Olomouci návrh na vydání předběžného opatření zamítl (rozhodnutí jako věcně správné potvrdil v odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci) a navrhl, aby věc byla delegována Okresnímu soudu v Prostějově, neboť shledal důvody tzv. delegace nutné ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud v Olomouci přes nesouhlas otce návrhu vyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením věc vedenou u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 37 Nc 1372/2015 přikázal Okresnímu soudu v Prostějově. Učinil tak zejména proto, že otec nezletilých je soudcem Okresního soudu v Olomouci a ostatní soudci z opatrovnického úseku tohoto soudu uvedli, že se cítí být v dané věci podjati, jakož i z dalších důvodů, pro které věc přikázal soudu v jiném soudním kraji. V září 2015 podal stěžovatel v pořadí druhý návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal úpravy styku s nezletilými dcerami v širším rozsahu, než mu dosud matka nezletilých umožňovala. Jeho návrh byl ústavní stížností napadenými usneseními Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně zamítnut. Podle soudů obou stupňů nedošlo v době od vydání rozhodnutí o v pořadí prvním návrhu na vydání předběžného opatření k radikální změně poměrů či vypjaté situaci, která by vyžadovala zatímní úpravu poměrů účastníků řízení, a skutečnosti, kterými otec odůvodnil návrh, neprokazovaly či jinak neosvědčovaly naléhavost potřeby zasahovat do změny poměrů u nezletilých předběžným opatřením. Krajský soud v Brně konstatoval, že situace v rodině je stabilizovaná, matka nebrání otci v pravidelném styku s dětmi a jeho výchovný vliv na ně není výrazně eliminován.

V ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně oponoval s tím, že pod vlivem matky dochází k postupnému omezování jeho kontaktů s dcerami. Vyjádřil přesvědčení, že zatímní úprava poměrů v takovém rozsahu, aby bylo zajištěno rovné postavení otce i matky při výkonu rodičovských práv, byla již v této fázi řízení zcela namístě. Stěžovatel rovněž vytkl soudům obou stupňů, že se s jeho argumenty dostatečně nevypořádaly, v důsledku čehož jejich rozhodnutí označil za ústavně nekonformní pro nepřezkoumatelnost a svévolná. Stěžovatel též zpochybnil pravomoc Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o delegaci věci, neboť podle jeho názoru měl o delegaci rozhodovat Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud nadřízený Okresnímu soudu v Olomouci. Stěžovatel připustil, že důvod k delegaci byl dán, nesouhlasil však s důvody, pro které nemohla být věc přikázána Okresnímu soudu v Přerově, či pro které byl zvolen k projednání a rozhodnutí předmětné věci soud mimo obvod Krajského soudu v Ostravě.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel označil věc za naléhavou a požádal o její přednostní projednání ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o delegaci věci a rozhodnutí o předběžném opatření.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Rozhodnutí o delegaci věci Pokud šlo o napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci o delegaci věci, z ústavní stížnosti vyplynulo, že je stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem nenapadl v přesvědčení o nedostatku své aktivní legitimace. Dovodil, že rozhodnutím o delegaci věci dosud nedošlo k bezprostřednímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv, dle jeho názoru došlo k zásahu až po vydání rozhodnutí soudů, které byly nuceny o jeho právech a povinnostech rozhodnout. Ústavní soud takovému výkladu nepřisvědčil a v této souvislosti odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ze které je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu o delegaci věci je přípustná, stěžovatel namítající porušení práva na zákonného soudce či práva na spravedlivý proces je aktivně legitimován k jejímu podání v zákonem stanovené lhůtě a Ústavní soud napadené rozhodnutí o delegaci věci podrobuje meritornímu (příp. kvazimeritornímu) přezkumu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010, N 218/59 SbNU 159, usnesení sp. zn. I. ÚS 4871/12 ze dne 2. 9. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3567/13 ze dne 28. 1. 2014 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Jak Ústavní soud zjistil, usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, doručeno dne 29. 7. 2015. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 29. 9. 2015 (úterý), a proto byla-li ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o delegaci věci podána až dne 18. 2. 2016, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem. Rozhodnutí o předběžném opatření Formálně bezvadný návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na vydání předběžného opatření, byl podán včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem; současně šlo o návrh, který je přípustný.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. S ohledem na účel předběžného opatření, jímž je pouze dočasná úprava práv a povinností, nevylučující, že o právech účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci rozhodnuto jinak, omezuje Ústavní soud svůj přezkum pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tj. aplikuje tzv. omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Shodně Ústavní soud postupoval i v projednávané věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření. Z odůvodnění obou rozhodnutí zřetelně vyplývá, že se tak stalo pro neprokázání ani neosvědčení skutečností rozhodujících pro uložení povinností předběžným opatřením. Co do podmínky "prokázání" platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor. Pro něj bude dán prostor v probíhajícím řízení o úpravě rodičovských práv a povinností k nezletilým, ve kterém budou též zohledněny všechny okolnosti daného případu při rozhodování o konkrétní podobě spravedlivého uspořádání vztahů při výchově nezletilých dětí oběma rodiči.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, aniž by o návrhu stěžovatele na projednání věci mimo pořadí vydával samostatné rozhodnutí. Soudce Vladimír Sládeček, uvedený v akceptačním dopise k projednávané ústavní stížnosti, byl z projednávání věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. IV. ÚS 577/16-19. V souladu s rozvrhem práce ho nahradil soudce Josef Fiala.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Jan Musil v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ve věci sp. zn. IV. ÚS 577/16 vznesl stěžovatel Mgr. A. F. podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2016 námitku podjatosti soudce JUDr. Vladimíra Sládečka. Uvedl, že JUDr. V. S. je v pracovněprávním vztahu k Univerzitě Palackého v Olomouci a že vedlejší účastnice JUDr. K. F., Ph.D., působí jako vedoucí katedry správního a finančního práva, jejímž členem je i JUDr. V. S., je tak jeho bezprostřední "nadřízenou", má vliv na jeho finanční ohodnocení a společně se účastní nejrůznějších akademických aktivit.

Soudce Ústavního soudu JUDr. V. S. ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2016, adresovaném třetímu senátu Ústavního soudu, uvedl, že vedlejší účastnici zná více než deset let jako kolegyni z katedry správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouc, že úzce spolupracovali zvláště v letech 2010 až 2013, kdy působil jako vedoucí katedry, a že je jí v současné době formálně podřízen. Z těchto důvodů navrhl vyloučení z projednání dané věci.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr mj. k zástupcům účastníků lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu skutečnosti uváděné soudcem JUDr. Vladimírem Sládečkem a dospěl k závěru, že za daného stavu může vzniknout pochybnost o nepodjatosti jmenovaného soudce. Protože byly naplněny podmínky pro vyloučení z projednání a rozhodování věci podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. V. S. je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 577/16.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2016

Josef Fiala v. r. předseda III. senátu