Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 1997 ve věci ústavní stížnosti B. O., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1994, čj. 17 Co 113/92-272, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, čj. 43 C 167/89-217, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel pouze shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, ačkoli na základě dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodoval ve věci Nejvyšší soud České republiky, jenž rozsudkem ze dne 10. 10. 1996, čj. 3 Cdon 1214/96, dovolání zamítl. Toto posléze uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 10. 1996. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského s Krajského soudu v Brně, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 1997