Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, čj. 26 Cdo 1571/2008-280 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 13. 3. 2009 byl Ústavnímu soudu doručen stručný návrh stěžovatelky (předaný k poštovní přepravě dne 11. 3. 2009), v němž navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud toto podání nejprve přezkoumal z hlediska formálních náležitostí. Shledal, že stěžovatelka nedoložila zastoupení advokátem [srov. ustanovení § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], takže její podání nesplňuje náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka sice uvedla, že je právně zastoupena Jiřím Ondrouškem, advokátem, AK se sídlem [adresa] . 23, avšak z návrhu samotného je patrno, že ústavní stížnost formulovala sama. Pokud podmínka sepisu návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem advokátem není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně a dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Tyto požadavky, kladené na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jsou stěžovatelce známy již od počátku roku 2007, neboť v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 6/07, III. ÚS 5/07, II. ÚS 1920/07 a I. ÚS 20/08 opakovaně Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad návrhu tkvících v nedostatku právního zastoupení vyzýval. Za zmíněnou dobu byla tedy stěžovatelka mnohokrát informována o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby stěžovatel byl v řízení o ní advokátem také zastoupen.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněné poznatky z dřívějších návrhů stěžovatelky již není třeba, aby poučení o náležitostech ústavní stížnosti bylo stěžovatelce formalisticky znovu a znovu zasíláno u každé z jejích dalších ústavních stížností.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je podle soudce zpravodaje plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Nad již uvedené je zřejmo, že bylo-li naříkané usnesení Nejvyššího soudu vydáno - jak stěžovatelka sama tvrdí - dne 12. 2. 2009, nic nebrání stěžovatelce, aby formálně bezvadnou ústavní stížnost včas podala. V projednávané věci tak soudce zpravodaj shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj