Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, AK Opletalova 1535/4, [PSČ obec] 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. 10 To 212/2010-209 a rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. 1. 2010 č. j. 1 T 286/2009-178 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na obhajobu zaručené článkem 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zásada presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny, rovnost účastníků trestního řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně princip právní jistoty a rovnosti před zákonem.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 1 T 286/2009 zjistil Ústavní soud, že rozsudkem tamního soudu ze dne 4. 1. 2010 č. j. 1 T 286/2009-178 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví dle ustanovení § 223 trestního zákona a neposkytnutí pomoci dle ustanovení § 208 trestního zákona, kterých se dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla nezvládl řízení a zachytil o protijedoucí motocykl řízený J. P., jemuž způsobil zranění, načež zraněnému neposkytl pomoc a z místa nehody ujel. Soud konstatoval, že stěžovatel je z jednání usvědčován uzavřeným řetězcem věrohodných nepřímých důkazů, a to protokolem o nehodě, výpověďmi svědků a ohledáním stěžovatelova vozidla odstaveného v den nehody s poškozením odpovídajícím zjištěnému nehodovému ději. Dodal, že při hodnocení důkazů zohlednil stěžovatelovo rozhodnutí nevypovídat v tom směru, že jeho mlčení je nelogické, pokud nehodu nezpůsobil. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2010 č. j. 10 To 212/2010-209 stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že, nacházejíce se v důkazní nouzi, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, ale jeho vinu odvodily z nepřímých důkazů netvořících logickou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, jakož i z taktiky vedení stěžovatelovy obhajoby, protože jeho využití práva nevypovídat považovaly automaticky za přiznání viny.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí, hájit; taktika a způsob vedení obhajoby jsou výlučně v jeho dispozici. Úkol prověřovat obhajobu je na orgánech činných v trestním řízení, přičemž obviněného netíží žádné důkazní břemeno a jako pozitivní důkaz o vině nelze využít samotný způsob vedení obhajoby (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1624/09, odst. 46 – 47, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Zároveň je však třeba mít na zřeteli, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není právo nevypovídat a nepřispívat aktivně ke své obhajobě absolutní a neznamená, že využití tohoto práva nemůže mít žádné důsledky při hodnocení důkazů shromážděných k prokázání viny obžalovaného. Zatímco na jedné straně je nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obžalovaného, na druhé straně mlčení obžalovaného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 č. 18731/91 ve věci J. M. proti Spojenému království, odst. 47, a rozsudek ze dne 20. 3. 2001 č. 33501/96 ve věci Telfner proti Rakousku, odst. 17, dostupné na www.echr.coe.int). Jedná se o řízení, v němž obžaloba disponuje dostatkem na první pohled přesvědčivých důkazů o vině obžalovaného, tj. o řízení, v němž existuje věrohodný přímý důkaz, který ve spojení s úsudkem o vině legitimně vyvozeným z mlčení obžalovaného vylučuje rozumnou pochybnost o jeho vině (srov. rozsudek J. M. proti Spojenému království, odst. 51). Přičítat mlčení obžalovanému k tíži je tedy možné pouze v případě, že vina obžalovaného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů.
Aplikuje toto pravidlo na stěžovatelovu věc Ústavní soud neshledal namítané porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, především pak práva na spravedlivý proces. Všechny provedené důkazy, na nichž soud založil závěr o vině stěžovatele, na sebe logicky navazují a tvoří dostatečně pevný a nezpochybnitelný podklad pro takový závěr, jenž obstojí bez ohledu na to, zda stěžovatel ve věci vypovídal či nikoli. Soud pak mohl přesvědčivost svého shledání podpořit i odkazem na mlčení stěžovatele, neboť žádný z dostupných důkazů nehovořil v jeho prospěch, ale naopak všechny provedené důkazy nasvědčovaly jeho vině. Jednalo se tedy o výše popsanou situaci, kdy zvrat do takto ustáleného důkazního stavu mohlo přinést jedině aktivní pojetí obhajoby ze strany stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu