Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti BDS - TRUCK, s. r. o., se sídlem ve [adresa] zastoupené Mgr. Pavlem Kroupou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, č. j. 23 Cdo 3854/2016-238, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 6. 12. 2016, č. j. 23 Cdo 3854/2016-238, dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že neformulovala žádnou právní otázku zakládající přípustnost dovolání podle § 237 ve spojení s § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud uvedl, že stěžovatelka se v dovolání pouze vymezila proti postupu nalézacího a odvolacího soudu a vůči tomu, jak byly hodnoceny důkazy; konstatoval, že takové výhrady přípustnost dovolání nezakládají. Proti napadenému rozhodnutí se stěžovatelka brání včasnou ústavní stížností, namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina"). Omezení či porušení ústavně chráněných práv shledává v tom, že dovolací soud se nedostatečně vypořádal s předestřenou právní otázkou zakládající přípustnost dovolání, čímž odepřel stěžovatelce přístup k soudu. Dále stěžovatelka namítá, že nebyla řádně poučena o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř., v důsledku čehož následně nalézací soud odmítl její důkazní návrh, který měl pro úspěch v řízení zásadní význam. V uvedeném postupu spatřuje prvky nepřípustné svévole a dovolává se závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti. Stěžovatelka však usiluje zjevně neopodstatněně o přezkum rozhodnutí obecných soudů, aniž by byla zároveň dotčena na svých ústavně chráněných právech. Nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky ohledně zamezení přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je přísně vymezena, stěžovatelka přísné podmínky nesplnila, v důsledku čehož bylo dovolání odmítnuto. Odmítnutí dovolání (za současného naplnění podmínek pro takový postup) je nutným následkem nesplnění povinností dovolatele, nikoliv protiústavním odepřením přístupu k soudu. Dovolací soud jasně a srozumitelně uvedl, z jakých důvodů odmítl dovolání stěžovatelky. K tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 534/2007: "Předložením vlastní verze skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci dovolatel nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním, na nichž stojí právní závěry odvolacího soudu."
Ani námitky stěžovatelky ohledně nedostatečného poučení o koncentraci řízení a nenastoupení jejích účinků podle § 118b o. s. ř. nejsou relevantní. K tomu Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014: "Účinkům koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. nebrání protokolace takového poučení zachycená v protokolu o jednání toliko odkazem na uvedené zákonné ustanovení." Shodným způsobem bylo postupováno v nyní posuzované věci; nebyla porušena ani zákonná práva, tím spíše ústavní. Zástupce stěžovatelky byl u jednání, u něhož zaznělo poučení o zákonné koncentraci řízení, přítomen, v protokolu (veřejné listině) je zaznamenáno poučení podle § 118b o. s. ř., na které zástupce nereagoval a prohlásil, že mu rozuměl. Obecné soudy se důkladně zabývaly hodnocením důkazů i tím, proč neprovedly důkazy další. I kdyby zákonná koncentrace řízení nenastala, není povinností soudu provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a z rozhodnutí vyplývá, proč soud neprovedl důkazy další.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu