Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. B., a D. M., zastoupených JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 Co 2442/99-362 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1999,č.j. 5 C 242/99-343, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 12. 1999, doplněným podáním ze dne 7. 12. 1999, se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 Co 2442/99-362 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1999,č.j. 5 C 242/99-343, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelek, aby bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k nemovitostem - domu č.p. [č.p.] se stav. parc. č. [parcela] a kolníku v obci a kat. úz. V., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č. [LV], přechází na stěžovatelky a to v poměru jedné ideální poloviny na každou z nich. Stěžovatelky tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Aniž by svá tvrzení rozvedly podrobnější ústavněprávní argumentací, v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení ve věci, přičemž v podstatě uplatnily obdobnou argumentaci, jako před obecnými soudy. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích vytkly, že v rozporu se zrušujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 7 Co 1470/97-326 se nezabýval naplněním podmínek ust. § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ("zákon o půdě"), a nerespektoval tak pokyn odvolacího soudu. Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytkly, že se v napadeném rozsudku nezabýval zásadní otázkou v tom směru, že vedlejší účastníci (odpůrci) nemohli na Ing. K. převést předmětné nemovitosti, neboť se nikdy nestali jejich vlastníky, přičemž odkázaly na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 10 Ca 312/97. Vyjádřily nesouhlas s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1998, č.j. Cdon 736/97-97, na který poukázal Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku, pokud se týká výkladu ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, který dle jejich názoru popírá obsah nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 195/97. Dále mj. vyjádřily názor, že vedlejší účastníci předmětnou nemovitost získali za cenu podstatně nižší, než tehdy odpovídala platným cenovým předpisům. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy se neřídily smyslem a duchem zákona o půdě a svými rozhodnutími ho naopak zcela popřely. V důsledku postupu obecných soudů se cítí zkráceny na svém právu vlastnit majetek. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s namítaným porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatelek. Oba soudy aplikovaly § 39 obč. zák., kde je upravena otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, jeho obcházení či pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud navíc poukázal na to, že výklad § 5 odst. 3 zákona o půdě nemá pro posouzení konkrétní věci žádný význam, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997, po pravomocném skončení restitučního sporu, tedy v době, kdy dispoziční právo vedlejších účastníků (žalovaných) k předmětným nemovitostem nemohlo být podle § 5 odst. 3 zákona o půdě omezeno. Dále uvedl, že ve vyjádření stěžovatelek ze dne 2. 12. 1999 je řada nepřesností, neboť odvolací soud neopřel napadené rozhodnutí o výklad § 5 odst. 3 zákona o půdě. Předmětem sporu po zrušovacím nálezu Ústavního soudu již nebyla parc. č. [parcela], a proto se soudy touto parcelou nemohly zabývat, neboť o ní bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 2. 1996, č.j. 5 C 580/98-180, který nabyl právní moci dne 20. 3. 1996 a nebyl cit. nálezem Ústavního soudu zrušen. Cit. nález Ústavního soudu řešil otázku přestavby nemovitosti a extrémního nesouladu s obsahem znaleckého posudku a s dosavadní judikaturou. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny uvedl, že stěžovatelky nejsou dosud spoluvlastnicemi předmětného majetku, spor se dotýká nejen účastníků vlastního sporu, ale v současné době i práv třetí osoby, jejíž vlastnické právo nabyté v dobré víře požívá rovněž právní ochrany, nehledě na nezpochybnitelnou zásadu ochrany dobré víry a právní jistoty, což jsou atributy právního státu stejně, jako ochrana vlastnického práva. Z uvedených důvodů navrhl vydání nálezu, kterým se ústavní stížnost zamítá.
Vedlejší účastníci, manželé K. a H. M., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že v řízení, jež vedlo k napadeným rozsudkům, se jednalo o otázku platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 3. 3. 1997, kdy oba soudy dospěly ke shodným skutkovým i právním závěrům, že předmětná smlouva je platná. K převodu nemovitostí došlo až po pravomocném skončení dlouholetého restitučního sporu o přechod vlastnického práva podle ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě. Tvrzení stěžovatelek, že nemovitosti získaly za kupní cenu podstatně nižší než tehdy odpovídalo cenovým předpisům, je nepravdivé. Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, důsledně respektovaly právní předpisy, přiměřeně přihlížely ke stávající judikatuře soudů. Z uvedených důvodů navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou nebo ji zcela zamítl. Po posouzení obsahu napadených rozsudků, jakož i obsahu připojených spisů Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 242/99 a Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 110/99 a IV. ÚS 35/97, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelek, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelek o porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy, jako zjevně neopodstatněné. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu