Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 576/01, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 576/01, kterým byla mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 310/01. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a postupem Ústavního soudu před jeho vydáním, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na veřejné a spravedlivé projednání jeho záležitosti soudem v jeho přítomnosti, ústavně zaručené základní právo na účinné právní prostředky nápravy porušených práv, a že tímto postupem a usnesením byl porušen čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 2 a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel současně vyslovil námitku podjatosti některých soudců Ústavního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady k rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout a obdobně jako např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 402/2000 a IV. ÚS 167/01 konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. O tom byl ostatně stěžovatel opětovně vyrozuměn v souvislosti se svými stále se opakujícími stížnostmi prakticky stejného obsahu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když z povahy věci plyne, že návrh mohl být odmítnut též pro nepřípustnost (§ 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2002 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj